Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

O neumírání - komentář ke snaze o zavedení euthanasie

O neumírání - komentář ke snaze o zavedení euthanasie

Euthanasie, o jejímž zavedení v Česku se v posledních dnech diskutuje je i tématem posledního předprázdninového komentáře kardinála Duky na Radiu Proglas 2. července 2016.

Audio
2. července 2016
Vyjádření / Dopisy

 

Jako motto dnešního komentáře jsem si vypůjčil a parafrázoval název knihy Axela Muntheho O neumírání. Já bych dnes chtěl hovořit o nezabíjení. Již několikrát se v řadách našich zákonodárců ukázala snaha přijmout zákon o euthanasii, tzv. „milosrdném zabíjení“. Nemohu konkurovat pateru Marku Váchovi a jeho pohledům bioetika, tím méně zkušenostem profesorky Marty Munzarové. Nejsem lékař, nejsem filozof. Přesto si dovolím několik poznámek, které budou řečeny nikoliv vědeckým a precizním jazykem, ale slovy, kterým snad může porozumět každý.

 

Záznam pořadu:

 

            Jako každý jsem v posledních letech zaznamenal, že v lékařských zařízeních jsem „klientem“. Zní to pěkně, ale je v tom, jak se říká, čertovo kopýtko. Když jsem klientem, pan doktor je tím, kdo provádí služby. Za ty je lépe nebo hůře placený. Když se mi jeho služby nelíbí, mohu nejen jít jinam, ale mohu ho zažalovat a podobně. Nezlobte se na mé staromilectví, ale já chci být pacientem. Já chodím k doktorovi, protože trpím, od toho je slovo pacient, trpím nějakou nemocí a chci, abych byl léčen a vyléčen. Rád bych, aby ke mně lékař přistupoval jako k člověku, který není jen statistické číslo, ale osoba, není objekt služeb, ale tím, komu poskytuje lékař co nejlepší péči s lidským přístupem. Také bych rád byl v bezpečí, rád bych se na lékaře spolehnul. Od toho pramení ostatně jeho vysoký kredit ve společnosti. Víme, že lékařská věda dnes dokáže téměř zázraky. Ale jsou chvíle, kdy i ona stane bezmocně na prahu umírání a smrti pacienta. Lékař dnes přísahá v té či oné podobě na nějakou verzi Hippokratovy přísahy, totiž že bude pacienty léčit, ne je zabíjet. Ať je lékař věřící či ne, ať vyznává kteroukoli filozofii či náboženství, povětšinou si je vědom toho, že býti lékařem není jen zaměstnání, ale že to je povolání, dokonce poslání. A já mu chci důvěřovat a věřit, že toto poslání vykonává podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, aby ulehčil mé trápení, aby mne uzdravil.

 

            V posledních desetiletích se bez obalu mluví v některých společnostech o právu na smrt, o euthanasii, která by měla přinést úlevu od bolesti, řešení problémů, byť by to byla jen znuděnost životem. Hovoří se, ale také se vykonává- euthanasie, která zbavuje lidi života nejen na jejich požádání, ale i bez jejich vědomí, bez jejich rozhodnutí. Jsou hlásány názory, že je třeba eliminovat postižené děti, staré lidi a ty, kdo jsou léčeni nákladně bez naděje na uzdravení.

 

            To souvisí s hodnotou lidského života. Který život je hodnotnější – mladého, šťastného a zdravého člověka? Nebo starého, bezmocného nehybného či postiženého, který již pro společnost vykonal své a nic dalšího jí nepřinese? Jestliže dnes někteří filozofové, ba i teologové tvrdí, že lidský život může mít rozdílnou hodnotu, otevírá se brána do pekel. Samozřejmě se to pěkně nazdobí přijatelnou terminologií. Řekne se, že přece nejsme pro aktivní euthanázii, přece nebudeme nikoho aktivně zabíjet. Ale že pasivní euthanasie, tedy nechat někoho umřít, když si to přeje, je něco jiného. Jenže ten termín pasivní euthanasie se už vlastně ani neužívá. Ono totiž lze nechat někoho umřít tím, že mu neposkytnu potřebnou léčbu a tím ho zabiji, stejně jako nechám někoho zemřít na jeho žádost tím, že přestanu zachraňovat nezachranitelné.

 

            Měli bychom vědět, že dnešní paliativní léčba a péče dokáže, že člověk může zemřít bez velkých bolestí, důstojně, za přítomnosti těch, které má rád: je zvláštní, že pár set kilometrů dělí Anglii a Holandsko, dvě země, které mají zcela odlišný přístup i výsledky. Zatímco Anglie je kolébkou hospiců, lidského přístupu k umírajícím, Holandsko se pošetile pyšní tím, kolik lidí dokáže zabít, aniž by o to žádali – děti, postižení, staří nemohoucí lidé. Prostě sejde se komise, která rozhodne, že váš život už nemá cenu, byl byste přílišnou zátěží. Když jsme v posledních letech byli několikrát svědky doma i v blízkém zahraničí obvinění z hromadných „milosrdných“ usmrcení nemocných, napadá mne, zda se jedná o zabití, nebo o vraždu. Nejsem právník a tak toto téma přenechám státnímu zastupitelství, bude-li mít někdy čas a chuť se podobnými skutečnými trestnými činy zabývat.

 

            Jestli jsem něčím potěšen, je to přístup našich lékařů – zleva doprava, od ministra zdravotnictví po představitele lékařské komory slyším, že euthanasie není ta správná cesta. Díky za zdravý rozum, díky za lidskost i za profesionálně lékařský a léčivý přístup k chorobě, která ohrožuje lidstvo – k nelidskému zhloupnutí.

 

Pro Radio Proglas Dominik Duka

Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.

 

Na podobné téma:

Způsobí politická korektnost konec civilizace? (Glosa Dominika Duky na Radiožurnálu)