Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

O smyslu Velikonoc

O smyslu Velikonoc

V pravidelném sobotním komentáři na Radiu proglas 4. dubna 2015 se kardinál Duka zamýšlí nad poselstvím velikonoc. Na závěr pořadu pak posluchačům Radia Proglas velikonočně požehná. 

Audio
4. dubna 2015
Vyjádření / Dopisy

Vážení přátelé, milí posluchači Radia Proglas!

 

            Hovoříme-li o Velikonocích, stálo by za připomínku, že v noticce na webu Křesťanská víra se jeden pisatel zamýšlí nad tím, proč vlastně nemluvíme o „jaronoci“, či „vajíčkonoci“, ale o „veliké noci“, tedy o Velikonocích.

 

            Jsou to největší svátky židokřesťanské civilizace a kultury, dnes rozšířené po celém světě, můžeme tedy mluvit o rozhodující události pro zjevená náboženství. Vytváří se v nich pozoruhodná jednota mojžíšského náboženství a křesťanství. Ježíš přece nepřišel aby založil nějaké nové náboženství, byl to Žid, pocházel z Judského kmene z královské dynastie krále Davida. Jeho království bylo královstvím, v němž vládne Bůh, ten, který se samotnému Mojžíšovi představuje jako „jsem který jsem – Jahve.“

 

Záznam pořadu:

 

            O veliké noci egyptského zajetí se zrodily mojžíšské židovské velikonoce obětovaného beránka, který prolitou krví přináší záchranu. Podobně tomu se křesťanské společenství- církev, zrodilo na Golgotě z krve Ježíše Krista, Beránka. To je podstata naší lidské kultury a civilizace. Vždyť samo slovo „kultura“ má svůj původ ve slově „kult“, to znamená oběť přinášená jako dar. Prehistoričtí pastevci jako dar přinášeli beránky a kůzlata z prvního jarního vrhu. V židovství můžeme tak rozeznat dva rozměry: prvním z nich je právě ona pastýřská civilizace, druhým  pak jsou Jozuovy Velikonoce. Ty spočívaly v obětování první úrody po vstupu do Kanaánu, který přijali jako Boží dar. Jako svůj dar Bohu pak přínášeli chleby  z ječmenné mouky – macesy, podobné křesťanským hostiím. Tyto dvoje velikonoce se uskutečňovaly v posledu v Jeruzalémském chrámu, zatímco hody beránka byly spíše rodinnou slavností.

 

            Ve Velikonocích křesťanských si uvědomujeme, že Bůh nám dává dar života v podobě ochrany stáda či země, dodávající chléb, ale také že člověk jako dar dává Bohu sám sebe. Ježíš Kristus se stává člověkem, aby vstoupil do našich lidských dějin a bere na sebe osud všech, kdo se dostanou do situace, kdy je zapotřebí být skutečným člověkem. Člověkem, který je pro druhé a s druhými. Vždyť v nebezpečí dáváme v sázku vlastní život pro druhé. Takové by měly být i naše Velikonoce v roce, v němž si připomínáme 70 let od ukončení druhé světové války.

 

            Pokud se nám snad zdají Velikonoce příliš nesrozumitelné, či nepřijatelné, měli bychom si uvědomit, že Ježíš dává sám sebe jako dar za nás. Kolik tisíců mužů, žen i dětí dávalo jako dar lásky za druhé svůj život! Z toho žijeme jako lidé, jako národ. To jsme si mohli připomenout při průjezdu jednotky armády USA, dragounů, jednotky, jejíž vojáci při osvobozování naší vlasti v roce 1945 nasazovali a obětovali vlastní životy.

 

            Jestliže chceme Velikonoce přijmout a pochopit, pak nám říkají co to znamená být člověkem. Jsou však i odpovědí na otázku „kdo je Bůh“. Všimněme si, že Ježíš v zahradě getsemanské neoslovuje Boha jako dospělý, ale jako dítě. Říká mu „abba“, tati. A prochází přitom pocitem opuštěnosti. Jeho slova „Bože můj, proč jsi mne opustil“ však nejsou slovy posledními. Ten, který mu zůstal věrný až do konce, jeho učedník Jan evangelista, zaznamenal pod křížem jako poslední slova „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ I zde oslovuje Boha „otče“ jako malý chlapec oslovuje svého tatínka. Teprve v této chvíli zplna chápeme podobenství o marnotratném synu. Otec rozevírá svou náruč, aby přijal svého syna- člověka. Ježíš se solidarizoval s námi, s lidmi, kteří často nedokážeme dodržet slovo, jsme nevěrní a stavíme se do role samotného Boha.

 

            Ježíš nejen prochází smrtí, ale ukazuje nám také cestu. Jde o setkání Otce a Syna. Jako jedinou modlitbu nám odkazuje tu, v níž Boha oslovuje „tati, tatínku“. To je podstata křesťanství. Zde můžeme nejen pochopit eucharistii, ale také pochopit kdo je Bůh a kdo je člověk.

 

            To je mé velikonoční přání nám všem: není snadné, ale je jedinečné a dává nám život. Když Izraelité pozvedají číši k přípitku, neříkají „na zdraví“, ale „le chaim“ „na život“, dokonce v množném čísle, tedy „na plnost života“. Víme, že život není možný bez lásky. Ten, který zůstal věrný pod křížem, svatý Jan, napsal, že Bůh je láska. To je odpověď na naši otázku kdo je Bůh.

 

Milí posluchači, přijměte, prosím pro sebe i své blízké, které milujete, moje velikonoční požehnání.

 

Pro Radio Proglas: Dominik Duka

Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.