Zarmoucená rodino, vážení přítomní smuteční hosté, drazí přátelé,

setkáváme se podruhé s většinou z vás, abychom vzdali hold zesnulému, ale především, abychom poděkovali Všemohoucímu za dar jeho života a tvůrčí činnosti, abychom poděkovali zesnulému za vše dobré a krásné, co vykonal! Uvědomujeme si, že v mnohém zůstáváme jeho dlužníky, ale v případě posledního rozloučení si také uvědomujeme, že každý kdo odchází za hranici časoprostoru, zůstává dlužníkem milosrdnému Stvořiteli, ale jistě v určitém slova smyslu i svým rodičům, své rodině, všem těm, s kterými mohl prožít naplněný a hodnotný život. Tedy doporučujeme našeho drahého zesnulého Božímu Milosrdenství a jeho věčné lásce.

Jsme zde, v tom nejposvátnějším prostoru naší vlasti, která je naším domovem, v prostoru, který byl také drahým našemu zesnulému příteli. Mnohé jsem řekl při rozloučení ve Strašnické obřadní síni, ale zde bych chtěl především vyzvednout opravdový duchovní a křesťanský rozměr života pana docenta Jiřího Tomáše Kotalíka. 

Vzpomenul jsem našeho prvního setkání na Libici, ale zde v této kapli, kde nalezl poslední místo odpočinku věčný vládce naší domoviny sv. Václav, bych chtěl připomenout naše druhé nejvýznamnější setkání, byly to mariánské Lurdy na úpatí Pyrenejí, jedno z nejvýznamnějších poutních míst našeho kontinentu. Při maltézské pouti s nemocnými jsem v hale poutního penzionu s nejistotou hleděl na postavu v polní uniformě členů maltézského rytířského řádu a kladl jsem si otázku: „Je to pan docent Kotalík?“ Byl jsem tak trochu v rozpacích a otočil jsem se na své sousedy, manžele Halasovy, a říkám: „Paní Dagmar, je to opravdu pan rektor Kotalík?“, paní Dagmar také nejistě odpověděla: „Přesvědčte se.“ A pak jsme se společně vydali, abychom se pozdravili jako přátelé, a s údivem jsem zjistil, že je zde ve službě nemocnému pacientu, aby poděkoval Kristu a Panně Marii za své uzdravení. Takováto služba, kdy si sám platíte celý pobyt a vykonáváte službu zdravotníka pro druhé, kdy den pro vás začíná v pět ráno a končí v pozdních večerních hodinách, vozíte a podpíráte svého pacienta, doprovázíte ho na všech kůrách a bohoslužbách, není lehkou službou. A pak jsem se svěřil s touto událostí svému kolegovi spolubratru Janu Graubnerovi a dověděl jsem se: „To je můj bratranec!“ Odvětil jsem: „A co pan profesor P. František Kotalík?“ „To je také náš příbuzný.“ A tak jsem si uvědomil, jak bohaté vazby společenství, přátelství ale i spolupráce a poučení se mi v životě dostává. 

Proč připomínám tuto událost? Myslím, že o kvalitách historika umění, znalce architektury, pedagoga, organizátora, který stál v čele význačných institucí, víte možná více než já, ale jeho tichá, možná i někdy trochu plachá víra, nebyla nálepkou, ani tradicionalistickou známkou, nýbrž skutečnou životní silou. Mluvil-li o duchovních rozměrech, o otázkách víry v umění, mohli jsme říci, je to jeho profese. Ale pokud jste nahlédli do jeho nitra, do svatyně jeho duše, pak na vás také dýchla ona síla Ducha Svatého, Dárce Umění.

Je tedy na místě, že se s panem docentem Jiřím Tomášem Kotalíkem loučíme zde a doporučujeme ho Kristu, Panně Marii, sv. Václavovi, sv. Vojtěchovi a našim zemským patronům, protože patří do jejich společnosti. Mohli bychom si připomenout svatovítský sen Jana Nerudy, Jakuba Demla, či Karla Čapka. Myslím, že i on snil svůj svatovítský sen a že na prvním místě mu přijde poděkovat sám biskup české krve sv. Vojtěch Slavníkovec.

Říkám-li, ať odpočívá v pokoji, to není tvrdý spánek, kdy spáč nic o sobě neví, ale to je nový život, v kterém i ty nejkrásnější sny, které jsme nemohli na tomto světě nikdy naplnit, stanou se v Boží atmosféře radostnou a krásnou skutečností.                                                  

Amen.

Rrequiem za doc. Jiřího Tomáše Kotalíka, CSc., ve Svatováclavské kapli katedrály sv. Víta dne 16. července 2020, homilie J. Em. Dominika kard. Duky OP.

Další:
J. T. Kotalik_brozura_A5 Requiem.pdf
J. T. Kotalik_karticka_A6.pdf
Rozloučení v obřadní síni ve Strašnicích A5.docx