Asi teď více než kdy jindy lidé mluví o počasí, o katastrofách a záplavách a srovnávají stávající povodně s těmi před deseti lety. Bylo by asi pošetilé živit názory, že povodně jsou Božím trestem. Je však docela dobře možné, že alespoň zčásti jde o reakci přírody na to, jak s ní mnohdy nešetrně v globálním měřítku zacházíme.

Povodně před několika lety nám také připomenuly, že naši předkové prozřetelně nestavěli domy v záplavových územích, byť se o možnostech takových katastrof uchovávaly jen po generace ústně přenášené zprávy. Dnes si znovu s hořkostí připomínám ono „poručíme větru, dešti, kdy má pršet, kdy má vát…“. 

Přes veškerý pokrok vědy a techniky najednou stojíme bezbranní a bezradní před živlem – vodou. Ano, měníme územní plány, stavíme zábrany, máme stále sofistikovanější záchranné systémy, ale ať děláme, co děláme, úplně nemůžeme přírodním živlům poručit. 

V takové chvíli přichází ke slovu solidarita. Jsem rád, že několik hodin po vyhlášení nouzového stavu nejen funguje integrovaný záchranný systém, který se oproti minulé povodni velmi zprofesionalizoval, ale že se okamžitě ozývají lidé s nabídkou pomoci. Tentokrát bude pomoc potřeba až následně, až odezní první šok. 

Česká katolická charita shromáždila od drobných dárců dva milióny korun, dalšího půl miliónu okamžitě darovalo Arcibiskupství pražské, čtvrt miliónu pak Česká biskupská konference a půl miliónu pražská arcidiecézní charita. To je ovšem jen začátek. Charita nejen shromažďuje prostředky, ale především je největší pomocnou organizací u nás, která zaměstnává stovky odborníků a koordinuje práci tisíců dobrovolníků. Právě v této chvíli se ukazuje, jak církev chce pomáhat a jak užívá prostředky, které má k dispozici. 

Pondělní výrok Ústavního soudu tedy není o ničem jiném než o možnosti rozšířit tuto solidaritu a pomoc potřebným.

Autor:  Dominik Duka

Původní příspěvek pořadu Českého rozhlasu Glosa Dominika Duky.