Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Slovo o jediném kněžství Ježíše Krista

Slovo o jediném kněžství Ježíše Krista

Kardinál Dominik Duka vstupuje do debaty o svěcení žen úvahou ze dne 8. února o jediněm kněžství Ježíše Krista.

13. února 2021
Vyjádření / Dopisy

 

Praha, 8. února 2021

Slovo o jediném kněžství Ježíše Krista

Stojaté pandemické vody koronaviru rozčeřily fantastické zprávy o možnostech žen vykonávat službu lektora či akolyty. Na tuto zprávu jsem lakonicky reagoval sdělením, že ve skutečnosti není tato změna revolucí, ale potvrzuje stávající praxi. Chtěl bych se však k tomuto tématu vrátit trochu jinak.

Jsem dvacet dva let biskupem a při každém kněžském svěcení zdůrazňuji: „Je jenom jeden kněz Nového zákona – Ježíš Kristus. Je jenom jeden kněz Nového zákona: Církev.“ Církev, jako zdroj sedmi svátostí je chápána Henri Lubacem jako Svátost, která otevírá cestu člověka k Bohu. Jsou to volně parafrázovaná slova z knihy velkého teologa koncilu otce Yves Congara OP. Co znamenají tato slova, zdůrazňuji při každé homilii kněžského svěcení: „Vy všichni přítomní pokřtění, muži i ženy, jste kněžími Církve!“ Tak o tom hovoří nejenom apoštol sv. Petr, ale tak o tom hovoří i starozákonní texty o královském a prorockém kněžství, tzn.: Vy všichni přítomní, muži i ženy, otcové i matky, staří i mladí, i ti nejmenší pokřtění. Svátosti církve jsou určeny pro člověka, tedy nemůže být vyloučena ani žena, ani dívka, protože Bůh stvořil člověka, jak říkají první verše Bible knihy Geneze: „Jako muže a ženu jej stvořil (člověka) ke svému obrazu, ke své podobě.“ Proto také všechny svátosti známého sedmera jsou určeny člověku, tedy jak mužům, tak ženám.

Ale proč nemáme v katolické církvi ženy – kněze? Možná někdo se zeptáte, a proč ne rovnou biskupy ženského rodu? Jediné všeobecné kněžství Ježíše Krista získáváme přijetím svátosti křtu a rozvíjí se biřmováním a přijetím svátosti manželství. V řehoním stavu je tomu při obřadu řeholních doživotních slibů, kdy se toto kněžství ztvrzuje. Kněžství Ježíše Krista není profese, či povolání vykonávat rituály. Kněžství Ježíše Krista je kněžstvím, které přináší smír a vytváří most, který spojuje člověka s Bohem. Tento vztah vytvářející most je vztahem lásky. Kristus ve velikonočním Večeřadle uzavírá jedinou smlouvu, a to smlouvu formulovanou zákonem lásky. Dodává, nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává život za své přátele. To není obřad, to je svobodné rozhodnutí, ke kterému dochází při slavení velikonoční večeře. Večeře, která nás přivádí do historie izraelského národa a kterou se začíná cesta izraelských kmenů do svobody. Víme, že večeře v Jeruzalémě, poslední velikonoční večeře, probíhá v napjaté atmosféře zrady a vydání Ježíše Krista. Je to však svobodné rozhodnutí Ježíše Krista, které prožívá i v Getsemanské zahradě. To není rituál. To je bolestná drásající skutečnost, kde vyjadřuje onu svobodu ve slovech prosby, ale i ve svém rozhodnutí. Toto rozhodnutí se plně uskuteční v rozpjaté náruči přibitých rukou a nohou v plném vědomí přinášené oběti. Ptáme-li se, jaká je úloha muže, kterým je Ježíš Kristus, pak víme, že je to muž, jehož biologická vybavenost a z ní vycházející společenská role spočívá také v ochraně života, rodiny, rodu, společenství. Neznamená to, že by matka byla méně statečná, že by nedokázala ochránit, ale především právě tuto svou úlohu plní při porodu a také ve všech těch minulých i současných událostech, kdy chrání i dává život, často i za život svých dětí. Ježíšovo kněžství je historické kněžství, a proto tedy v tom vrcholném představení vrcholné svátosti Ježíšovy oběti je z jeho rozhodnutí zastoupen muž, který nevystupuje ve svém jménu, ale ve zpřítomňování Ježíšovy osoby a jeho oběti. Kněžství žen se tedy plně projevuje právě v okamžiku daru života. Potvrzuje se také v jejich nasazení, o kterém nemáme pochybnosti. Víme, že se tak projevilo v životě Panny Marie, a také v postavách žen, jejichž jména zazněla při první návštěvě sv. Jana Pavla II.: Růžena Vacková, Nina Svobodová a já přidávám Marie Kovalová a v duchu ekumeny i Milada Horáková. Je třeba si uvědomit, že různost rolí, které přísluší člověku, jsou celým psychosomatickým a biologickým ustrojením rozděleny. Musíme říci, že jsou nám dány jako dar, jako veliká šance.

Lektorát a akolytát patří z hlediska teologie svátostí do kategorie prvních stupňů. Můžeme je chápat jako funkce (protože jsme doba funkcionářů a funkcionářek), ale můžeme je chápat i v duchu dějin teologie. Především jak nám nabízí jeden z tvůrců západní civilizace, filosofující teolog sv. Tomáš Akvinský. Toto rozhodnutí papeže Františka může skutečně vytvořit revoluci v evangelizaci a pastoraci současné církve. Dovedu si představit především naši vylidněnou venkovskou krajinu, jakým způsobem právě ženy (a nejenom ženy), lektoři a akolyté, vrátí nedělím život i v početně malých obcích či komunitách, jak tomu je i v rámci služby tzv. kaplanek (v nemocnicích, ve věznicích, v záchranných sborech i v logistické složce armády). Myslím, že tak se naplní velká vize novodobé církve, jak ji chápal slavný polský básník Adam Mickiewicz. Doufám, že mi bude rozuměno.

 

+ Dominik kardinál Duka OP
arcibiskup pražský