Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, za pár dní máme karneval, tedy masopustní úterý, které se u nás znovu začíná objevovat nejen na venkově jako velká folklórní taškařice. Možná nebude bez zajímavosti si připomenout, že tradice karnevalu, tedy dát vale masu, pochází z křesťanského středověku. 

Následující středa je totiž středou popeleční, dnem, kdy začíná 40denní období půstu před Velikonocemi. Jde vlastně o duchovní přípravu na velkou noc, noc, v níž se Boží Syn obětoval za nás za všechny. 

Postní dny jsou tradiční příležitostí, jak si něco odepřít. Bylo by chybou vidět v půstu jen odříkání, sebemrskačství nebo cvičení vůle. Nejde přece o to něco si jen tak odepřít, ale především něco dát. Dát druhým to, co normálně mám já, dát Bohu víc času a prostoru v našem životě. 

Čtěte také: Dominik Duka: Všichni dnes možná potřebujeme dar rady

Každý z nás může něco dát – svůj čas, svoji trpělivost, svoji lásku. Darování finančních prostředků na charitativní účely je jen jakýmsi zástupným symbolem, zkratkou. Něco si skutečně odepírám, když peníze obětuji a dám někomu jinému, aby měl radost, abych mu pomohl. 

Trochu možná zapomínáme na zkušenost, kterou jsme mnozí učinili, totiž že dávat je lepší než brát. Jako obdarovaní býváme někdy na rozpacích, jak reagovat na nečekaný dárek. A jako dárci míváme radost z radosti druhého. Postní doba tedy vytváří prostor a příležitosti pro toto sebedarování se. 

Moc se mi líbil nápis, který kdysi býval v kostele v Kunštátě. Jde o citát z jednoho dokumentu Druhého vatikánského koncilu. V latině zní samozřejmě jeho pointa lépe, pokusím se však o překlad: „Člověk sám sebe nalezne (dostane) teprve tehdy, pokud se sám úplně dá (daruje).“ 

Čtěte také: Dominik Duka: Spočítejme si, zda opravdu strádáme