K uprchlické krizi

K uprchlické krizi

Pomáhat je potřeba, ale obezřetně, říká kardinál Duka v pravidelné glose na Radiu Proglas 12. září 2015.
12. 09. 2015  15:19

Z nejrůznějších stran, z médií, od politiků, ale i od svých známých jsme několikrát denně konfrontováni s tematikou uprchlíků. Není asi lehké se vyznat v této problematice, kde část novinářů dělá ze všeho bulvární událost, část politiků využívá situace k „sbírání politických bodů“ a řada lidí si na základě zmatených a protichůdných informací vůbec není schopná udělat nějaký vlastní názor.

 

Rád bych se tedy pokusil podat i svůj názor, spíš k vašemu vlastnímu uvažování a rozhodování, než jako nějakou směrnici či rozkaz z vysokých církevních míst.

 

Všichni známe podobenství o milosrdném Samaritánovi. Pomohl trpícímu bližnímu bez ohledu na náboženské zvyklosti a předpisy, bez otázek po jeho víře. Ježíš v tomto podobenství vlastně neodpovídá na otázku „kdo je můj bližní“, ale klade otázku „komu ty, člověče, můžeš být bližním“. Odpověď je jednoduchá: mám být bližním každému, kdo potřebuje moji pomoc. Pomáhat člověku v nouzi je přirozená, nejen křesťanská zásada. Když se namaneme k havárii, neptáme se po politické příslušnosti či víře zraněných. Běžíme a pomáháme, seč nám síly stačí. Dokonce ani nečekáme, že nás někdo o pomoc požádá.

 

Byli bychom ale asi dost překvapeni a to nemile, kdybychom pomáhali zraněnému a on se po naší obětavé pomoci domáhal našich peněz, či zakoupení mobilu, protože si potřebuje zavolat domů. V mé úvaze o migraci se tedy budu držet zásady, že pomáhat člověku v nouzi se má, ale nesmí se zanedbávat ani následující:Začnu otázkou, která mnohé trochu nadzvedne: pomysleli jsme někdy upřímně, jak jsme se v naší zemi vyrovnali s přítomností Romů, Vietnamců či dalších menšin? Budeme-li féroví, měli bychom přiznat,že k cizincům zaujímáme opatrné stanovisko. Možná i proto přítomnost migrantů vyvolává takové emoce na všech stranách.

 

Už před několika měsíci jsme naší vládě nabídli v této záležitosti pomoc církví, nejen katolické, ale i ostatních. Církve neusilují o politickou a mocenskou nadvládu. Naše nabídka vychází z kooperačního modelu, tedy ze spolupráce mezi církvemi a státem. Nabízíme pak pomoc v těch oblastech, kde jsme něco platní. Protože máme například kontakty s představiteli církví a charitativních organizací v zemích, odkud uprchlíci přicházejí, nabízíme záruku bezúhonnosti těch, které bychom měli přijmout. (Dovolím si tady nediplomaticky připomenout vývoz kriminálních živlů z Kuby do USA za Fidela Castra, který tyto pobudy vydával za politické vězně).

 

Nebudu zastírat, že jsem přesvědčen, že se naše země nachází ve vážném stavu. Jsme spojenci NATO, podílíme se i na vojenských operacích. To vyvolává nebezpečí, že se k nám s vlnou skutečných migrantů dostanou i nepřátelé. Víme přece dobře, jak dovedou zneužít mladých lidí, dokonce i pouhých dětí k teroristickým činům. Proto si myslím, že spolu s otevřenou náručí je na místě i ostražitost. Dnes není dovoleno překročit hranice státu bez identifikace příchozích, bez dokladů. Je tedy třeba dodržovat právo a je pochopitelné, že tito lidé musí být prověřeni. Jestliže opravdu utíkají před válkou, nebezpečím smrti, jistě pochopí, že dostanou střechu nad hlavou, jídlo a pití a základní potřeby, ale nebudou moci dělat v cizí zemi cokoli. Nějakou chvíli potrvá, než budou vybaveni doklady a přijati do společnosti, která jim chce pomoci. Jestliže někdo tvrdí, že ptát se na náboženskou orientaci těchto utečenců je bezvýznamné, nebo že se tím porušují lidská práva, pak si myslím že právo na život a bezpečí našich rodin a občanů této země je nadřazeno ostatním právům. Neznamená to žádné kastování, ale rozumné uvažování – slyšeli jsme snad někdy, že by křesťané či Židé z těchto zemí v Evropě působili jako teroristé?

 

Jak tedy pomoci kromě vlastního přijetí skutečných uprchlíků, kterým jde o život? Začteme-li se do Bible, zvláště do prorockých knih, setkáme se například s prorokem Jeremiášem, který vyzývá obyvatele Jeruzaléma, aby neodcházeli ze své vlasti i v těžké situaci. Nestačí jen pomoc vnější, stavby táborů na africkém kontinentu či vracení uprchlíků. Je třeba pomoci obnovovat státní správu v těch zemích, které jsou částečně či většinově zdevastovány. Povšimněme si výzvy papeže Františka, kterou v OSN zopakoval kardinál Parolin, že agresi je nutno zastavit všemi dostupnými prostředky. Zdá se mi v této chvíli, že úsilí mnoha imigrantů dosáhnout některých cílových zemí, opakování hesla Hungary no good, German good je obrazem organizované kampaně. Připadá mi to podobné podpoře guerill za 2. světové války proti britskému impériu , nebo podpora SSSR a jeho satelitů některých složek států v minulých desetiletích.

 

Mají-li být vlády zodpovědné, je třeba si uvědomit i nebezpečí rozvratu. Neblahým případem je Libanon. Na jeho situaci nese podíl i dřívější ČSSR. Nejsem žádný odborník, ale stačí paměť, aby nás učila být nejen lidskými, ale i pevnými a neztrácet při tom zodpovědnost.

 

Na prvním místě v celé historii křesťanské Evropy by měla být naše péče o děti a jejich matky a bezbranné ženy. Teprve poté přijdou na řadu ostatní. I my musíme vyžadovat od mužů těchto zemí aby své země bránili, aby bránili své domovy a rodiny.

 

Krátkodobá a politicky pragmatická řešení ukazují selhání imigrační politiky ve Francii, Německu a částečně i v Británii.

 

Naše nabídka pomoci platí. Prvním krokem je poskytnutí financí pro křesťany v zajateckých táborech, druhým je příprava na ubytování uprchlíků. Ty, kteří se chtějí uchýlit k nám, chceme ve shodě s mezinárodním právem a v souladu se státními institucemi pozvat, aby se stali součástí naší demokratické společnosti.

 

Pro Radio Proglas: Dominik Duka

Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.

ARCIBISKUP DOPORUČUJE
 
 
 

 
box dole
 

 
 

 
boxík dole - facebook