Vánoční komentář

Vánoční komentář

Když přemýšlíme o Vánocích, podívejme se na naše děti, jak se z nich dokáží radovat, říká v pravidelném sobotním komentáři na Radiu Proglas 19. prosince 2015.

19. 12. 2015  14:52

Vážení posluchači Radia Proglas, milí přátelé,

 

mnozí z nás by rádi prožívali advent jako vzpomínky na dětství, kdy jsme chodili na roráty brzy ráno křupajícím sněhem s lucerničkami. Rádi bychom oživili emocionalitu té doby. Však nás k tomu ponoukají i tvůrci různých filmů, kteří hlásají, že člověk nemá nic než emoce.

 

Záznam pořadu

Pro prehrani filmu potrebujete Flash Player.

Advent, tedy dobu, kdy se připravujeme duchovně na připomínku Ježíšova narození, bychom však měli prožívat jako hlubší uvědomění si významu proroctví. O Vánocích došlo totiž k naplnění řady z nich. Když starozákonní Bileam zvěstuje, že „vyjde hvězda z Jakuba“, vidíme v tom symboliku hvězdy, pod kterou nachází Izrael svou identitu jakožto Boží lid. Je tu však i kontinuita toho, k čemu se hlásí nový Izrael. Přátelé Ježíše Krista nám tuto knihu knih předali a dopsali svým životem její závěrečné pasáže. Začínáme narozením – Ježíšovo zrození je něco, co čtenáře Bible musí naplnit údivem i obdivem. Ježíšovi přátelé od dob císaře Konstantina začali užívat kříž jako, dnešním jazykem řečeno, své logo. Z popravčího nástroje se tak stal symbol setkání Boha s člověkem a budí v nás neuvěřitelný údiv, který může vést až ke svíravé úzkosti.

 

Ty nejmenší děti při pohledu na jesličky s Ježíškem vidí v tomto malém dítěti svého bratra, kamaráda, zvláště ti, kteří touží mít sourozence, protože nechtějí být sami. Vědí už, že jejich domácí mazlíčci, králíci, kočičky a pejskové jim tak docela nerozumí a na mnohé otázky neodpovídají.

 

My, skepsí vychovaní dospělí, často ve své skepsi přestárlí cítíme, že naše srdce okoralo z řady zklamání, nedůvěry a zrady. Také biologická náhražka lásky, nazvaná sexualita, nám už tolik neříká.

 

A přitom zadíváme-li se na obrazovky televizí, počítačů a pomůcek, které nám dávají nahlédnout do snímků samotného vesmíru, tají se nám dech. Napadnou nás v té chvíli Einsteinova slova, že co platí o vesmíru, platí i o jeho tvůrci. Ptáme se potom, kde je ona láska? Voláme po anticko židovskokřesťanských kořenech naší identity a neznáme to, co už před staletími hlásali filosofové. Co říkal o lásce Empedokles, co Platon či Aristoteles. Je to něco, co by mělo zajímat i politiky: tito filosofové hlásali, že bez lásky nemůže existovat žádná polis, obec. Když o lásce nic neví politologie, jak o ní nemám pochybovat já sám? Politologie zná závist, nenávist, třídní boj. Lásku nikoliv. Právě proto bychom se měli vrátit k onomu antickému dědictví, kdy Aristoteles říká, že „láska znamená chtít dobro“. A protože člověk je tvorem společenským, znamená to chtít dobro pro druhého. Bez onoho sdílení není dobra, lásky, krásy, svět je prázdný a studený a lidský život nemá smysl.

 

Možná, když o Vánocích navštívíme některý z kostelů a pohlédneme na dítě v jeslích, staneme se znovu na chvíli dětmi, mladými lidmi a skutečně dospělými. Jestliže se dnes ptáme po české identitě, mohu podat své svědectví: v katedrále svatovítské jsou jesličky, ale já se každé ráno za rozbřesku dívám na věž kostela Panny Marie Vítězné, kde vládne Pražské Jezulátko. Je neznámějším Čechem na celém světě. Jak kdysi řekl Bohumil Hrabal: „Ježíšek se narodil v Betlémě, ale do školy chodil v Praze“. A já bych dodal, že do školy u staronové synagogy. Myslím, že toto je naše identita, česká i evropská. A že za ten závěr si snad zasloužím o něco lepší známku, než jakou mi často lidé vystavují. Přeji všem radostné a požehnané Vánoce.

 

Pro Radio Proglas: Dominik Duka

 

Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.

ARCIBISKUP DOPORUČUJE
 
 
 

 
box dole
 

 
 

 
boxík dole - facebook