Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

50 let kněžství kardinála Duky

50 let kněžství kardinála Duky

Přesně před 50 lety, 22. 6. 1970, byl na kněze vysvěcen dnešní pražský arcibiskup a primas český, kardinál Dominik Duka. Přinášíme jeho krátké ohlédnutí za svou kněžskou dráhou.

22. června 2020
Arcibiskup v médiích

 

Mé kněžské povolání se zrodilo v době dospívání. Tak jako u manželů, když se jich zeptáte, co je svedlo dohromady, i já si až při zpětném pohledu uvědomuji všechny souvislosti. Rozhodující moment nenastal tak, že bych slyšel Boží hlas, který by mi oznamoval: „Pojď, staň se knězem a následuj mě!“ Jasné vědomí, že kněžství je mé poslání, ve mně rostlo postupně. Ale už ve čtrnácti letech, když se mě ptali, čím chci být, tak jsem odpovídal, že „knězem“. Na gymnáziu z toho byli zděšeni, protože několik let přede mnou odtud odešel do semináře jeden adept kněžství a škola z toho pak měla obrovské potíže, dokonce musela dát slib, že už se to nebude opakovat.    

Padesát let mého kněžství, k němuž nakonec patří i pět let čekání, které uplynuly od podání první přihlášky ke studiu bohosloví do mého přijetí, je spojeno jednak s královéhradeckou diecézí, jednak s dominikánským řádem.  Zpočátku jsem váhal mezi jezuitským a dominikánským řádem, ale nakonec rozhodlo to, že s živým jezuitou jsem se tehdy nesetkal, zatímco s dominikánem-v osobě Metoděje Habáně-ano. Oba ty řády mě přitahovaly jak svou spiritualitou, tak svým kněžským životem. Přitahovala mě spiritualita, která nestojí na zážitcích, ale musí mít racionální důvody. Když jsem pak četl životopis sv. Tomáše Akvinského od Chestertona a Malou dogmatiku P. Reginalda Dacíka, tak se mi ty věci natolik propojily, že jsem věděl, že mým domovem bude dominikánský řád. A jako člen dominikánského řádu jsem byl také vysvěcen. 

Má kněžská služba měla několik zajímavých zastavení: Chlum sv. Maří nad Ohří, které je místem setkávání české a německé spirituality; Jáchymov, kde mě to přivádělo nejen k úvahám o tom, co je to ekumenismus, neboť zdejší kostel sv. Jáchyma světil Martin Luther; pro mě to bylo také místo největší statečnosti, místo největšího odporu proti komunismu; mohl jsem se tu setkávat s lidmi, kteří prošli tímto vězením. Poslední rok duchovní správy před odnětím státního souhlasu jsem pak prožil v Nových Mitrovicích, v blízkosti rodiště sv. Jana Nepomuckého.

Následovalo 15 práce v plzeňské Škodovce. Za každý ten rok tajné, ilegální kněžské a řeholní činnosti jsem nakonec zaplatil měsícem v kriminálu. Ničeho ale nelituji. Pro mě rozhodnutí být knězem bylo existenciální záležitostí. Řekl bych s Nerudou, že vším, čím jsem během svého kněžského života byl, byl jsem rád. V otázce kněžství jsem nikdy svého rozhodnutí nelitoval. Ono to vlastně ani nebylo rozhodnutí. Zde platí slova proroka Jeremiáše: „Svedl jsi mě, dal jsem se svést.“