Dne 3. května se v komorním obsazení konala celodiecézní pouť za kněžská a řeholní povolání. Celá řada aktivit, ale i počet účastníků byl limitován. Přesto mě toto setkání se skupinou pražských seminaristů, s otcem rektorem a vedením diecéze, které bylo zastoupeno také otci biskupy Václavem Malým, který má na starosti bohoslovce, otcem generálním vikářem biskupem  Zdenkem Wasserbauerem zasáhlo více než jindy. Měli jsme možnost se v přímém rozhovoru při obědě seznámit s aktivitou pražského semináře, který připravuje budoucí kněze pro české diecéze, (tak jako olomoucký seminář připravuje pro moravské diecéze) během vyhlášeného stavu nouze. Byla to prosba jedné pražské nemocnice, která je především určena pro dlouhodobě nemocné , ale také i pro stavy pooperační. V rámci situace karantény a určitých dalších omezení došlo k situaci, kdy nemocnice neměla dostatek personálu pro zajišťování pomocných služeb. V této chvíli se pražští seminaristé rozhodli zcela dobrovolně, když byli seznámeni s touto situaci, a rozčlenili se do několika skupin. První úderná skupina spolu s otcem rektorem nastoupila do této nemocnice. Byli to studenti, kteří absolvovali o velkých prázdninách svojí brigádu, můžeme říci stáž, v paliativní péči. Nebyli to tedy úplně nováčci, ale měli určíté zkušenosti a zdatnosti, které jsou k tomu nutné. Druhá skupina si vzala na starosti pomoc a nákupy ve dvou domovech pro seniory a nabídli také individuálně pomoc dalším seniorům podle své znalosti terénu. Poslední skupina musela zajišťovat logisticky chod. Dva seminaristé se proměnili ve švadlenky a šili tzv. roušky a druhá polovina tohoto třetího týmu zajišťovala  pomoc v kuchyni a v ostatních přilehlých prostorách, které také byly nutné a byly obývány.

Myslím, že si naši bohoslovci nejen opravdu zaslouží pochvalu, ale že je to skutečný moment, který nám ukazuje jak má příprava budoucích kněží vypadat. Otec rektor je oslovil: „Jak budeme jednat jako Ježíšovi učedníci?“ Můj osobní rozhovor s otcem rektorem mě opravdu přivedl k hlubokému poznání, že všechny jisté projekty a manuály jsou zcela neosobní a velmi často jsou dílem byrokracie a nikoliv plodem znalosti skutečného terénu. Je potřebná opravdovost, ale také i určitá tvořivost, které vycházejí ze základního zaměření. Chceme-li totiž hledat kněžskou identitu, tak si musíme stále uvědomovat, že to musí být identita toho, který je knězem Nového zákona a to je identita Ježíše Krista, který přichází s činy a slovy: „Nepřišel jsem aby se mi sloužilo, ale abych sloužil.“ A naučíme-li se lidem sloužit v takovéto situaci v těch nejběžnějších potřebách tvořivým způsobem, budeme mít bohoslovce a budoucí kněze, kteří budou schopni i v jiných úsecích života být opravdovými a tvořivými.

Chtěl těmito slovy vyjádřit další dík, ale i výzvu, abychom si uvědomili, že nejenom oni, ale i 150 nemocničních kaplanů a kaplanek vykonávali a vykonávají velkou službu v situaci epidemie tzv. koronaviru. Ano, i v katolické církvi máme nemocniční kaplanky – nejsou ve službě kněze, ale jsou to dívky, ženy, které vykonávají duchovní službu a podporu a v případě potřeby kněze se obracejí na místní duchovní správce – faráře, kaplany, vikáře, kteří pak vlastní svátostnou službu poskytnou. Je to služba ekumenická, tak jako v armádě, takže i katolický nemocniční kaplan ve své službě respektuje příslušnost jednotlivých pacientů k jejich církvím. A pak také musí rozhodovat jak pomoci těm, kteří nepatří k žádné církvi a přesto prosí o duchovní pomoc.

Tyto řádky jsou určitá bilance, kdy nejenom budeme hovořit o ekonomických problémech, které také přicházejí do církve, ale především se musíme chopit této velké šance a školy, kterou nám právě tato nemoc připravila.