Titul (a organizačně hierarchický stupeň) metropolity má počátky ve 4.- 5. století n.l. Pojmenování pochází z východu a postavení metropolity se vyvíjelo ve smyslu nadřazení některého biskupa pro teritorium širší než byla jeho diecéze. Na území pozdější západní církve se metropolitní postavení vázalo v Itálii a Španělsku na významná centra staré římské říše, na území Francie částečně respektovalo věk biskupů podle svěcení; v Pannonii bylo metropolí Syrmium a tento titul byl přenesen na velkomoravské arcibiskupství Metodějovo. Práva metropolitova byla na západě poněkud slabší než na východě, vesměs ale zahrnovala právo disciplinárního a věroučného dohledu, vedení provinciálních koncilů a právo odvolání v soudních věcech v celého metropolitního obvodu. Ty byly značně rozsáhlé, např v Itálii byla metropolí jen Milán, Aquileja (přeneso do Grada) a Ravenna. Významné a čestné postavení metropolitů bylo od 6. století vyjadřováno udělením palia, jež současně symbolizovalo jejich spojení s papežstvím. Od téže doby se na západě začal jednotlivě objevovat titul arcibiskupa, zatím jako čestné pojmenování pro významné biskupy.

S ustálením středověkých poměrů poklesly pravomoce metropolitů ve prospěch papežství, jež se v západní církvi stalo jediným nositelem její vrchní zákonodárné a soudní moci a metropolité se na ní stali závislými. Palium začalo vyjadřovat účast metropolitů na papežské jurisdikci. Od stabilizování vrcholněstředověké teritoriální sítě diecézí se titul metropolita, byť rozdílného původu, prakticky ztotožnil s titulem arcibiskupa. Metropolita měl od 11. století být především biskupem své diecéze, až po té mu náležel dohled v diecézích jeho metropolitního obvodu (synody, koncily, vizitace, odvolání). K tomu patřilo i důležité oprávnění potvrzovat volbu sufragánních biskupů a světit je a zvláště závažné právo královské korunovace, pokud sídlo onoho krále bylo v jeho obvodu.

Na území východní části středověké římské říše byla metropolitní sídla v Mohuči, Kolíně, Trevíru, Salzburgu, Magdeburgu a v Bremách-Hamburgu. Teritorium českého státu, Čechy a Morava, patřily pod vrchní pravomoc mohučského metropolity, proto jen mohučský metropolita byl i oprávněn korunovat českého krále (výkon mohl delegovat na svého zástupce). Zřízení arcibiskupství v Praze 1344 znamenalo církevní osamostatnění českého státu a jeho podřízení v církevních věcech pouze a přímo papeži. Na pražského arcibiskupa, což byl tehdy už běžnější titul, přešel i starší a prestižněji vnímaný titul metropolity a tím i všechna vrchní pravomoc a odpovědnost na území nové provincie. Pražský arcibiskup- metropolita také od této doby vykonával obřad korunovace českého krále, a to až do zániku království. S pojmenováním arcibiskup zůstal už u nás trvale spojen i starší titul metropolita, i když byl na naše území přenesen až po dokončení územní organizace církevních provincií a jeho původní význam byl už zapomenut.