Mariánské sloupy jsou fenoménem, v našich končinách spojeném především s obdobím uměleckého slohu baroka. V našich končinách téma v posledních letech rezonovalo právě díky otázce, zda obnovit či neobnovit vandalsky povalenou památku, která padla za oběť vášním spojenými s obdobím vzniku republiky.
V současné době se po téměř třicetileté diskusi zmíněný mariánský sloup nejenom vrátil na Staroměstské náměstí, ale jeho znovu vztyčení v době boření památníků a jiných monumentů zároveň otevřelo i nová témata. První linie debaty se vede v rovině symbolické, nakolik je vlastně vhodné odstraněné památky obnovovat, jak k nám v dnešní době může promluvit barokní tematika. Pak je tu také debata vedená z pozice dějin umění k fenoménu, který je Střední Evropě vlastní, tzv. Pietas Austriaca, tedy k rakouské zbožnosti. Tento projev však není v našem prostoru ničím cizorodým, protože jsme přes tři staletí žili ve společném prostoru habsburské dynastie, který můžeme označit i za jakousi konfederaci, federaci a stát, podle toho, jak se postupně tato podunajská myšlenka vyvíjela. Pietas Austriaca a Pietas Bohemica si tak jsou ve svém důsledku velmi blízké a rozhodně nestojí v rozporu.
Můžeme zároveň i říci, že mariánský střed zbožnosti je křesťanství jaksi vlastní. Bez mariánského kultu, bez mariánské úcty nelze o křesťanství jako takovém hovořit – tam kde mariánská úcta chybí se křesťanství vyprazdňuje, a namísto křesťanské opravdovosti se setkáváme s křesťanskou ideologií či politologií. Víme také, že sloup je symbol spojnice mezi nebem a zemí, vertikály k Bohu. To nám bezesporu připomíná starozákonní Jakobův žebřík. Podobně nám tento sloup může připomenout stoupající dým kadidla. Pro biblickou tradici je ale nejvlastnější symbolika Božího doprovázení Izraelských kmenů do svobody, když v podobě ohnivého nebo mračného sloupou Hospodin vede svůj lid, v noci aby svítil, a ve dne aby mrak mírnil žár pouště.
Mariánský sloup má své kořeny, které nás spojují s oním známým poznáním dobra a zla, kdy právě tento kmen stromu poznání drží rovnováhu nad Boží spravedlností a nad lidskou anarchií. První mariánský sloup můžeme vidět v katedrále v Zaragoze, kde se podle legendy zjevuje Panna Maria na kmeni stromu sv. Jakubovi staršímu, známému apoštolovi Španělska, mučedníkovi církve. Otázkou, kterou mu Panna Maria při svém zjevení klade, je že opakuje slova svého syna, Ježíše Krista, který se v odpovědi na dotaz po prvních místech v Božím království ptá: „budete pít kalich, který piji já?
Proto jsme také často svědky toho, že mariánské sloupy jsou spojovány se zápasem s morovou ranou, při kterých patroni a svědci víry, kteří se věnovali pomoci nemocným, včetně velké postavy tridentské církve, sv. Karla Boromejského, dokonce nasazují svůj život za druhé v duchu Kristových slov: „cokoliv jste učinili některému z mých nejmenších bratří, mně jste učinili“. Tak je i na místě, že na těchto sloupech, protože ne každý mariánský sloup má s morem souvislost, stojí i Panna Maria jako ochránkyně a pomocnice.
A tak se můžeme ptát, co přivedlo současnou historii, že právě v době pandemie čínského koronaviru byl na Staroměstském náměstí v Praze znovu vyzvednut Mariánský sloup? Na tuto otázku, nechť si odpoví čtenář sám.
+ Dominik Duka
Publikováno v časopise: Dialog Evropa XXI. 1-4/ 2020
