Vánoce jsem prožíval v těch nejrůznějších prostředích – na vojně, v nemocnici, uprostřed rodiny bez otce, který s námi nemohl být – jednou proto, že se jako voják účastnil zahraničního odboje, podruhé proto, že byl z politických důvodů ve vězení. Mohl jsem si proto myslet, že mě Vánoce ve vězení nemusejí nutně ničím překvapit. Soud se mnou proběhl 8. prosince, ale vzhledem k tomu, že jsem se odvolal, prožil jsem tehdy vánoční svátky jako mukl v borské vazební věznici.

Prostředí vazby ve věznici na Borech náladu Adventu či Vánoc nepřipomínalo ničím, ani v budově, ani na cele. Překvapilo mě, že jsem dostal balíček, který byl doručen dokonce osobním poslem. Díky němu jsme na cele, kde se nás tísnilo pět, mohli zahájit přípravu na Štědrý večer. Papír, do kterého byl balíček zabalen, mi umožnil vzdáleně napodobit práci betlemářů z Ústí nad Orlicí či z Třeště. Vyrobil jsem jakýsi betlém. Poprvé v životě jsem také chystal štědrovečerní večeři, která obsahovala uzeninu. Myslel jsem při tom na to, že oslava vánočních svátků v nezvyklém prostředí mi dává možnost, ale i právo učinit Vánoce svátky vzájemného sdílení s mými spoluvězni.

Největší potíž byla s nácvikem zpěvu koled, protože na naší cele nebyl žádný zpěvák. Naši dozorci byli ten den, a hlavně večer, shovívavější a ani ti nejtvrdší, což byli vždy ti komunisticky nejuvědomělejší, si s třídními nepřáteli nechtěli kazit Vánoce. Štědrovečerní modlitba Otčenáše proběhla dost zajímavě. Dva z přítomných měli potíže dát dohromady slova. Jsem ale přesvědčený, že na ně v dalších letech už nezapomněli.

Byl to večer vzpomínek a vyprávění o životě, ale také o významu Vánoc. Slunovrat nás nezajímal, ani nepřitahoval. Nediskutovali jsme o tom, které vánoční zvyky pocházejí ze staré slovanské mytologie, o níž toho příliš nevědí ani odborníci. Pokud jsme přemýšleli o slunci, pak jsme přemýšleli o svobodě. A tak vánoční úvaha o narození Vykupitele nebo Zachránce, slova o narození Ježíše Krista, o smyslu jeho příchodu, života a díla vytvořila rámec našich Vánoc.

Určitě jsme byli hodní a tak, když se blížila půlnoc, nám dozorce jako dárek nadělil tmu. To bychom od Bizona, jak se mu říkalo, nečekali. Světlo, které jindy celou noc svítilo do očí, zhaslo. Na několik hodin. To najednou zjistíte, co všechno může člověku způsobit radost. Díky balíčku a dárku, který obsahoval hrozinky, jsem mohl na vězeňském lůžku sloužit půlnoční. Jen dodnes nevím, zda to bylo skutečně o půlnoci. Hodinky žádný vězeň nemá. Sloužil jsem ji zcela sám za ty, kteří už usnuli, a za ty, od kterých mě dělily mříže naší cely a vězeňské zdi. Myslím však, že jsem jim byl blíž než kdykoli jindy.

Nemusíte mi věřit, ale ta vánoční vězeňská noc byla krásná. I dnes se mi všechny ty hodiny odvíjejí před očima jako na filmovém plátně. Ale prosím za odpuštění, že ne vše je možné z tohoto filmu převyprávět. Je to film života, film, který mi poodhaluje smysl toho, proč a k čemu jsme na této zemi.

Rád bych popřál požehnané a šťastné Vánoce těm, kteří po štěstí touží a vědí, že si ho nemohou koupit, kteří se cítí osamoceni a opuštěni. Věřte či nevěřte, ale o těch borských Vánocích jsem se cítil nejméně osamocený ve svém životě. Hezké Vánoce.