Putujeme jako společenství naděje

Kázání biskupa Dr. Gerharda Feigeho o slavnosti svatého Víta 15. června 2014

v Praze

(1 Petr 2,4-9, Mk 1.14-20)

Drahé sestry, drazí bratři, skutečnost, že církev stále ještě existuje – a to právě ve střední a východní Evropě –, není úplně samozřejmá. Na základě svých obzvlášť bolestných zkušeností v minulém století mohou Češi a východní Němci vlastně jen žasnout. A je potěšitelné, že se církev mnohde projevuje dokonce jako velice živá. V den dnešní slavnosti svatého Víta budiž Bohu za to vzdán ze srdce velký dík. Vzhledem k mnohým znejistěním a nedorozuměním přece jen soudím, že je na místě, abychom se opětovně zamysleli nad otázkami: Kdo či co církev vlastně je? Jak je vnímána? K čemu zde je? Z čeho žije? Co je jejím cílem?

1. Není jen pozemská

Pro mnoho těch, kdo stojí mimo ni, je církev, sestry a bratři, pouhý spolek jako kdekterý jiný anebo snad přece jen alespoň jedna z významnějších organizací. Leckteří kritici v ní spatřují zájmový svaz reakčníků či svépomocnou skupinu existencí, které nedovedou žít. Jiní zase ji považují za docela užitečnou nositelku kultury, poskytovatelku sociálních služeb a zaměstnavatelku. Má nakonec i image zprostředkovatelky smyslu a hodnot a rovněž instituce, která tu je k dipozici pro uspokojování náboženských potřeb. Avšak stále méně lidí si dokáže něco počít s křesťanským vyznáním, že církev je svatá.

Opravdu se to často jeví tak, že je stěží možné církev odlišit od jiných institucí či hnutí. I my sázíme na co možná mnoho příznivců, dostatek financí, angažované spolupracovníky, přesvědčivé výkony a společenské uznání a jsme frustrováni, když se ukazují i jiné stránky vývoje. Mnohé na církvi je pozemské a to může lidi s ideálními představami a velkými očekáváními snadno iritovat, ba hrozně zklamat. Ani křesťané nejsou totiž bezpodmínečně andělé či světci, a církevní struktury samy od sebe neplodí rajský stav. Vyskytují se selhání a hříchy, nedokonalosti a slabosti, strach a rezignace. Stále znovu narážíme na své meze a snadno propadáme světským způsobům myšlení a chování. Ne každý člověk žije z hluboké víry.

Takovýto poznatek však pro nás nesmí být konečným úsudkem, vždyť církev je víc než součet jejích členů anebo nějaká dobrá idea, ona je něčím víc než jen pozemskou veličinou. Jak to již vyjadřují původní řecké výrazy pro „církev“, ona je „ekklesia“, to znamená: společenství lidí, kteří jsou svolávání ze všech národů a tvoří nový lid Boží; a je rovněž „kyriaké“, to jest: patří Pánu Ježíši Kristu, který je kyrios, on je její hlavou a ona je jeho tělem. Už z toho je zřejmé, že církev je organismus jaksi „smíšený“, je lidská a božská zároveň, má dimenzi viditelnou i neviditelnou.

Odtud plyne, že je též chápána jako velké tajemství a svátost;  má naznačovat a uskutečňovat nejniternější spojení lidstva s Bohem a lidí navzájem. Životním principem církve je při tom Duch svatý. Ten působí, že církev zůstává Božím nástrojem a nepropadá světu. A mluvíme-li o její svatosti, nesmí se tím rozumět etická dokonalost; spíše se tím míní to, že nerozlučně náleží Bohu. Jako Boží ustanovení se podílí na posvátnu a žije především z toho, že Bůh sám ji obdarovává dobry spásy. Proto také je pro nás základní věcí slavení svátostí a naslouchání Božímu slovu. Tuto skutečnost lze ovšem pochopit jen vírou.

2. Jsme povinováni Božímu království

 Kam tedy putujeme, sestry a bratři? Co nás motivuje při tomto putování „mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami od Boha“ (Lumen Gentium I,8)?

Vyslechli jsme si Ježíšovo poselství (Marek 1,14): „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ Nemohlo by nám toto ukazovat směr?! Hlásá se zde, že nás obklopuje a vyzývá Boží skutečnost. Nemůžeme jí disponovat, ale můžeme se jí otevřít, pátrat po ní a této „přidané hodnotě“ poskytovat prostor ve svém životě.

Bezpochyby nejsme jako církev s tímto Božím královstvím identičtí. Vždycky a všude, když se lidé troufale snažili vlastní silou na zemi takové království zřídit, muselo ztroskotat. Řečeno v pozitivním smyslu – ono zůstává naším cílem, k němuž jako církev s nadějí směřujeme, kritickým protějškem a korektivem. Je to zřejmé i z faktu, že se ustavičně modlíme: „Přijď království tvé!“

Na druhé straně je Boží království naprosto již zde a působí, sice předběžně a vskrytu, mnohdy pouze úlomkovitě. Obzvláště zřetelným znamením toho je především církev. Boží panování ve spravedlnosti a lásce je nadto viditelné i všude tam, kde lidé jednají nezištně a zasazují se za svobodu a spravedlnost, za smíření a pokoj.

Z napětí mezi tím, že Boží království již započalo, avšak jeho završení ještě  nenadešlo, rovněž vyplývá, že církev musí vždy být připravena obnovovat se, „věrna svému původu, zaměřena ke svému cíli a s ohledem na dané podmínky“ (Heinrich Fries). Kvůli Božímu království pak může být nezbytné rozloučit se s lecčíms, co nám v dřívějších dobách a možná ještě včera bylo milé a drahé. Dokonce musíme být přípraveni vymanit se z dávných zvyklostí, jestliže nás mezitím již nepotřebně zatěžují a odvádějí od podstatného. Věděl to už svatý Augustin. Když v roce 440 dobyli Řím Vandalové a mnoho křesťanů se obávalo, že se zánikem říše římské zanikne i křesťanství, řekl: „Nepřidržuj se starého světa – a omládni ve víře v Boží království.“  Při pohledu na dva tisíce let dějin církve a v důvěře v Boha musíme si my ještě víc být vědomi: Církev není vázána na určité poměry; ona může všude – i za těch nejobtížnějších okolností – zapouštět kořeny, rozvíjet se a plnit své poslání. Navíc naším cílem není nějaká podoba církve, ale království Boží.

3. Jsme tu pro druhé

 Sestry a bratři, protože je církev určena k tomu, aby působila jako znamení Božího království a k němu vedla, bylo by fatální, kdybychom stále jen kroužili kolem sebe. Přece nemůže být jedinou snahou církve utvrzovat si či vybudovávat si postavení, zhlížet se v zrcadle sebelásky anebo se vystrašeně obrňovat. Ostatně – jak to jednou formuloval Karl Rahner – církev nejsou „kamna, která zahřívají sama sebe“. Ona je zde pro lidi, musí být s nimi a angažovat se pro jejich celkové blaho – to znamená tělesné i duševní, pozemské i věčné. V tomto smyslu jsme v magdeburském biskupství také vyhlásili svůj program: „Chceme být církví, která se nestará jen sama o sebe, nýbrž umožňuje všem lidem podílet se na naději, která je nám darována v Ježíši Kristu.“ Jsem si plně vědom, že nedokážeme zmírnit veškerou nouzi a vyhovět všem očekáváním. V tom jsou naše síly a možnosti často příliš malé. Avšak můžeme dávat znamení a vzbouzet odvahu proti lecjaké rezignaci: tím, že se budeme konkrétně angažovat pro všechny, kteří jakkoli strádají, avšak i pro duchovní zápas o utváření naší společnosti.

Pohlédněme například na Evropu! Svým původem a svými ideály není pouze hospodářským svazkem, nýbrž rovněž anebo především společenstvím kultury a hodnot. To, co náš světadíl rozhodujícím způsobem zformovalo a charakterizuje, je židovskokřesťanské dědictví. S jeho stopami se setkáváme téměř všude v architektuře, hudbě i výtvarném umění, v literatuře a jazyce, ve způsobech myšlení a vzorech chování. Specifickou tvář propůjčilo  Evropě mnoho světců:  Benedikt z Nursie například, či Cyril a Metoděj, Vojtěch z Prahy nebo Norbert z Xantenu, Jan Nepomucký, František z Assisi a Alžběta Durynská, nebo též Vít a Edita Steinová. I dnes je třeba následovat Krista konkrétním způsobem, svědčit o něm našim současníkům a jednat v jeho duchu. Neustále jsme vysílání zasazovat se podle křesťanského obrazu člověka za hodnoty, bez nichž se život ve svobodě nemůže zdařit: za bezpodmínečnou hodnotu každého člověka od fáze embrya po umírání, za ochranu manželství a rodiny, jakož i za péči o obecné blaho, za spravedlnost a milosrdenství, za demokracii a toleranci a proti jakémukoli extremismu. Tak se můžeme stávat mosty porozumění mezi národy. Tak našemu kontinentu můžeme poskytovat ještě další službu: připomínat mu, co je vlastně jeho inspirací. Neboť – jak to formulovat kardinál Kasper – „moderní Evropa bude natrvalo … existovat jen tehdy, objeví-li znovu svou náboženskou a zejména svou křesťanskou duši“.

Drahé sestry, drazí bratři, na pouti časem zůstáváme jako církev osudovým společenstvím. Opět a opět budou přicházet odpady a převraty, podoba společenství se bude měnit, budeme muset procházet krizemi a budeme vyzýváni k obrácení. Je nám však přislíbeno, že nejsme daleko od Božího království, A to by nám mělo dodávat odvahu, abychom nepozbývali naděje. Ať přijde cokoli, Bůh je s námi. On je pro nás příslibem budoucnosti a života.