Kázání u příležitosti slavnosti svaté Cecilie v chrámu svatého Víta v Praze

                                                     22. listopadu 2014

Milé sestry, milí bratři!

                                                                1.

„Pane, otevři mé rty, a začnu tě chválit!“ (Ž 51, 17). Statisíce mnichů, mnišek, sester a kněží, den co den touto prosbou začínají slavit Liturgii hodin, Denní modlitbu církve. „Čeho je srdce plné, tím ústa přetékají“, říká se velmi správně. Co hýbá lidským srdcem, to smějí vyjádřit naše ústa. Jednou z největší tísní člověka je vnitřní němota. Němý člověk je vždy v nebezpečí, že se sebou zadusí, protože není schopen vyjádřit to, co se svrchovaně hluboce dotýká jeho srdce. Kdo je uchvácen vroucností a laskavostí Boží, tomu se jakoby sama od sebe dere na rty Boží chvála. V tom jste, milé zpěvačky a zpěváci ve sboru našimi předzpěváky. Nám starším je zpěv mnohdy zatěžko, zato tím snazší je nám skuhrání a naříkání. Proto potřebujeme sbory. Křesťanský hymnus se zrodil ve chvíli, kdy se Boží láska vůči nám lidem zjevila nejzřetelněji: v betlémském chlévě. Když dítě plakalo v betlémských jesličkách, Boží andělé na betlémských lukách zpívali „Gloria in excelsis Deo“, „Sláva na výsostech Bohu“.

                                                                 2.

Když se narodil Kristus, zrodila se i chvíle křesťanského hymnu. Nejpravdivějším vyjádřením křesťanské víry je zpěv. Zpívající společenství je také vždy věřícím společenstvím. Církev je koneckonců něco jako velký sbor. A proto asi jsou nejkrásnější písně a skladby věnovány poctě Boží, počínaje hymnem Magnificat, v němž Panna Maria opěvuje Boží velikost, přes gregoriánský chorál a Palestrinu až k Bachovi, Beethovenovi, Mozartovi a mnoha geniálním českým skladatelům jako jsou Smetana, Dvořák a Janáček. Ti všichni pro velikou hudbu k velebení Boha vytvořili díla, která tak jako Marie v Magnificat stvrzují: „Že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný“ (L 1, 49). Bůh činí člověka ne malým, činí jej velkým.

Kdo svými ústy touží zpívat správně, musí umět správně sluchem naslouchat. Bůh nám dal dvě uši a jenom jedna ústa. Proto správně slyšet je naprosto důležitým předpokladem správného zpěvu. Ježíš často říká svým posluchačům: „Kdo má uši, slyš“ (Mt 11, 15). Kdo naslouchá Božímu hlasu, ten jej také slyší. Kdo naslouchá Bohu, ten mu i náleží. Už proroci se modlí: „Promluv, Pane, tvůj služebník slyší“ (srv. 1 K 3, 9). Kdo je nedoslýchavý anebo vůbec neslyší, ten nemůže zpívat spolu se sborem.

Když Panna Maria nosila pod srdcem Ježíše a vydala se na cestu do hor za svou příbuznou Alžbětou, která byla vysokého věku a také čekala dítě, stalo se cosi, co je naprosto důležité pro zpěvačky a pro zpěváky. Panna Maria s Ježíšem pod srdcem vejde do Alžbětina domu, a vtom se radostně pohne dítě pod srdcem staré Alžběty, a ta posléze zazpívá první mariánskou antifonu, kterou naše církev zná: „Blahoslavená, která uvěřila!“ (L 1, 45). A když to Maria uslyšela, rovněž začala zpívat, a tu nejkrásnější píseň, jaká je v našich zpěvnících, „Magnificat“ – „Duše má velebí Pána“ (L 1, 46). A když pak se Alžbětin muž, Zachariáš, jemuž jeho nevírou hlas oněměl, navrátil k víře v Boží zaslíbení, uvolnila se mu také ústa a hned zazpíval nesmrtelný „Benedictus“: „Požehnaný buď Pán, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid.“ (L 1, 68). Zpěv je nakažlivý. Nejdřív zpívá Alžběta, ta podnítí ke zpěvu Marii, a ty dvě zpívající ženy nakonec přivedou ke zpěvu starého muže Zachariáše. My muži jsme nejspíš tak trochu těžkopádní, pokud jde o zpěv.

V těchto třech lidech Nového zákona spatřujeme počátek církve. Církev je tedy od počátku církví zpívající. Ke křesťanovi zpěv patří tak jako k rybě voda. Proto jste, milé zpěvačky a zpěváci, tak důležití jako předzpěváci pro celý Boží lid. A mám za to, že českým lidem byl od přírody do srdce zasazen talent ke zpěvu a k hudbě. Díky vašim velkým skladatelům jsou z vás valnou měrou v Evropě předzpěváci.

                                                           3.

S církví pak slavit Eucharistii, to znamená slavit veliký svátek. Ne jen tak náhodou Pán zasadil Eucharistii do velikonoční hostiny vyvoleného národa. Tam se nerecitovaly žádné suché texty, nepromlouvalo se v próze, tam se zpívala poezie, to jest, zpívaly se žalmy. Kde národ oslavuje záchranu mocí Boží, tam srdce doslova překypuje, aby ve chvalozpěvu vyjádřilo dík a opěvovalo svou vyvolenost. Proto od počátku při bohoslužbě ve svatyni, v chrámu existovaly sbory a tím zpěv a sakrální hudba.

Sbor je více než pouhé krásné hudební těleso. Je to i model pro naši církev: Harmonie v různosti. Ve sboru mohou všechny ženy být pořád ženami a nemusí se chápat jiných rolí. Smějí, mohou a musí přispívat tím, co je jim nejvlastnější: sopránovými a altovými hlasy. Totéž platí i pro muže. Mají se chápat svých rolí a svých hlasů a nepotřebují si nikde nic vypůjčovat. Mají zpívat tenor, bas, baryton. Pak povstává kýžená zvuková plnost. Pokud by si ovšem každý takříkajíc emancipovaně hodlal zpívat pro sebe, povstal by veliký akustický chaos. Teprve když ty mnohé zpěvačky a ti mnozí zpěváci vezmou za své svoje nejvlastnější hlasy a řídí se dirigentem, pak zaznívá zpěv jako harmonie, jako krása a jako znějící vesmír. Jinak to nejde ani v životě církve!

Církev při  bohoslužbě nemá za úkol recitovat texty.  K recitaci textů je zapotřebí využívat pouze hlavu. Církev ke své bohoslužbě potřebuje píseň. Píseň, má-li zaznít, potřebuje nejenom hlavu, nýbrž hlavně a zejména srdce jako rezonanční desku. Nejvlastnějším povoláním lidu Božího je zpěv Boží chvály: „Chválit Boha, to je úkol náš.“ Často se mě ve společenstvích  kolínské arcidiecéze ptali: „Pane kardinále, vedeme si v našich aktivitách správně?“ Otázku, zda si to nebo ono společenství vede správně, neposuzuji podle jejich aktivit v sociální oblasti a v jiných oblastech. Jestli si to nebo ono společenství vede správně, to se rozhoduje podle slavení Boží chvály. A proto, milé sestry a milí bratři, jako zpěvačky a zpěváci patříte k nejdůležitějším spolupracovníkům vašeho biskupa. Biskup má být jakýmsi předzpěvákem svého biskupství. Uděluje pověření a žádá vás jako své nejdůležitější spolupracovnice a své nejdůležitější spolupracovníky, aby byli předzpěváky při chvále Boží v našich společenstvích. My se nikdy nemůžeme vzdát zpěvu Boží chvály, jinak bychom přestali být Kristovou církví. Proto tento den a tato chvíle není v první řadě chvílí kultury, nýbrž je chvílí církve, v níž koná to, k čemu byla poslána do světa. Zpívá „Gloria in excelsis Deo“, „Magnificat“ a „velikonoční Aleluja“. Amen.

Joachim kardinál Meisner

Arcibiskup em. Kolína nad Rýnem