Kázání u příležitosti svěcení zvonů v Kolíně v České republice

                                       23. listopadu 2014

Milé sestry, milí bratři!

                                                                      1.

Jestliže dnes v Kolíně světíme zvony, není to žádný zbožný přepych. Zvony jsou především umocnění hlasu, který na poušti tohoto světa volá o naši spásu, tak jak se to výslovně praví v evangeliu. Díky zvonům je slyšet ono volání i ono povolání člověka Bohem. Jestli ovšem takový Boží hlas ve změti hlasů naší doby ještě vůbec potřebujeme, to je otázka. Zajisté, náš svět je plný megafonů, plný amplionů. A oč je všechno kolem nás hlasitější, o to více je člověk v nebezpečí, že přijde o sluch. Pokud ovšem člověk už neslyší, nevnímá, pak už neví, ke komu patří a kam patří. A pak je vydán na milost či nemilost každému ideologickému krysaři.

Všichni svůdci člověka v dějinách vždycky začínali své děsivé dílo tak, že člověka obírali o sluch. Není jenom tak, že východoevropské diktatury reálného socialismu nedělní vyzvánění zvonů nahradily stranickou propagandou v pouličních tlampačích doprovázenou pochodovou hudbou a bojovými hesly. Jaké tohle byly smutné neděle, horší než tovární sirény ve všední den! A nacisté toto zejména v Německu vlastně nedělali jinak. Sice snímali zvony z věží s odůvodněním: „Všechno pro vítězství“, ale z našich krásných zvonů odlévali děla, aby zabíjeli lidi. Avšak daleko důležitějším hlediskem tu pro ně bylo to, že chtěli umlčet Boha tím, že z věží našich kostelů už nezněly zvony a neupomínaly na něj.

                                                                            2.

Bůh ale promlouval k člověku. Bůh je Slovo. „Na počátku bylo Slovo“ (J 1, 1). Proto je Bůh vyslovitelný. Toto Slovo začalo být slyšet v Ježíši Kristu. Protože toto Slovo je nezbytné pro spásu člověka, využívá v náš prospěch i podporu rozeznělých zvonů. A tak je zvon tím, co praví Jan Křtitel: „Hlas volajícího na poušti“ (J 1, 23). Nedělá si pro sebe reklamu, slouží člověku, tím že mu svým zněním říká: „Jsi tu ještě pro něco jiného než jen pro to, co je tvůj každodenní všední život!“ Životu se dostává lesku a důstojnosti teprve tím, k čemu tě volá zvon. Člověk potřebuje nebe, výši, obzor, a člověk by se rád přesáhl. Ale sám sebe překročí pouze tehdy, když se vzepne k něčemu vyššímu, přesahujícímu člověka, když se vztáhne k Bohu. Člověk jako měřítko člověka je příliš malý. Je to jako u skokana do výšky při sportu: Přenese se přes laťku, pokud se vzepne k čemusi vyššímu než k sobě. A pokud to pak dokáže, ke chvále svého výkonu nejraději slyší: „Tys tedy sám sebe překonal!“ Kdo věří, ten překonává sám sebe, a to až k nekonečnu, k velikosti Boží. Proto říká Panna Maria: „…že mi učinil veliké věci ten, který je mocný.“ (L 1, 49). To je vlastně i píseň našeho povolání.

                                                                   3.

Milé sestry, milí bratři, rozumí vlastně lidé dnes ještě mluvě zvonu?  - Já říkám: „Ano“. Když jsem před asi třiceti lety, ještě jako berlínský biskup v Západním Berlíně v úplně nové městské čtvrti, v takzvané Čtvrti Marky Braniborské, světil první zvony pro nový kostel, napsalo mi hodně lidí, že si teprve teď v novém sídlišti připadají doma. Dennodenní znění zvonů jim dává zažít, že nesídlí v nějaké Bohem opuštěné betonové poušti, nýbrž že mohou v pokoji vnímat večerní zvony: „Tady jsme doma! Tady je náš domov!“ Že jejich čtvrť od nynějška už není nějakým „Malým Manhattanem“, jak se posměšně říkalo, nýbrž: „Domovem, milým obydlím, vlastí“ mnoha lidí.

Jan Křtitel dává hlasitě zaznít slovu Božímu. On není tím slovem, on mu dává hlasitě zaznít. A naše zvony jsou rovněž zvukem ve velikém koncertu kostelních zvonů na celém světě. Hlas zvonů je čímsi podobným zrnu, jak se praví v evangeliu, které padá do srdcí a přináší plody (srv. J 12, 24). Zvony chtějí, aby hlasitě znělo Boží slovo. „A řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena“ modlíme se při každé bohoslužbě. Pro mnoho lidí tím slovem, které jim přináší spásu, je zvuk zvonů.

                                                                     4.

Všichni ti, kdo svými dary přispěli k tomu, že tady teď máme nové zvony, jsou dnes požehnáním pro mnoho dalších lidí, kterým zvuk zvonů bude připomínat Boha. Svěcení zvonů je něco podobného jako křest dítěte. Odedávna se zvonům dostává jména: „Prokop“, „Florián“ a „Jan Křtitel“ (Zvonařství Rudolfa Pernera). A i u svěcení zvonů to probíhá tak jako u křtu. Biskup pomazává zvon posvátným křižmem tak jako křtěnce při křtu. A jako by jej omýval svěcenou vodou, tedy vodou křestní, takže se zvon křtí tak jako dítě. Zvonům se dostává jména. Náš Bůh své výtvory nečísluje, on jim dává jména. A tak se zvony zasvěcením stávají našimi přáteli a průvodci. Hodlají nám vyzvánět na cestu, která vede k Ježíši Kristu. Zvony by chtěly být něčím takovým jako jednotkou k zabezpečení stop, tak abychom se nevychýlili z Boží stopy pro naši existenci a tím se neminuli cílem našeho života. Máme jen jeden jediný život. Proto neexistuje život, láska, víra a naděje na zkoušku. Tady neexistuje, na rozdíl od autoškoly, nějaká odpovědnosti prostá doba na zaškolení! Ne! Tady je vždy ihned vážná skutečnost. A proto musíme pečovat o to, abychom se neocitli na scestí a ve slepých uličkách, nýbrž abychom se drželi dobrého kurzu. A proto jsou nám zvony zdrojem důležitých tónů k zabezpečení stop na cestě k Ježíši Kristu.

Zvony nás každý den, ale zvláště v neděli svolávají k bohoslužbě a ke slavení posvátné Eucharistie. My křesťané jsme skutečně spolu a pohromadě teprve tehdy, když jsme společně v tom, co je Boží, když jsme shromážděni kolem oltáře a slavíme posvátnou Eucharistii. A my křesťané budeme opravdově spolu a pohromadě teprve tehdy, když normy a zákony našeho života budou výrazem Boží vůle. Pak bude nám a nadto celému našemu starému kontinentu Evropě dána požehnaná budoucnost. Bohu ke chvále, lidem ke spáse, městu na počest, našemu lidu k požehnání.

Ať tyto zvony mnoho let, desetiletí, staletí dávají v Kolíně zaznít svému hlasu! Amen.

+ Joachim kardinál Meisner

arcibiskup em. v Kolíně nad Rýnem