Název výstavy „Diktatura versus naděje“, kterou nyní otevíráme, nám připomíná jeden z velmi tragických příběhů, které v moderní době prožívala nejen katolická církev v našich zemích, ale spolu s ní i celý národ v době čtyřiceti let diktátorské vlády KSČ. Komunistický režim použil k proticírkevním perzekucím širokou paletu prostředků, počínaje šikanami a zastrašováním, přes dlouholetá věznění, až po popravy nevinných. Navzdory tomu však zůstala většina členů církve věrná své víře i svému přesvědčení, čímž výrazně oslovovali své okolí i občanskou společnost. Tato zkušenost sice stále žije ve vzpomínkách, ale je třeba ji také detailně zkoumat. Připomínání této etapy není přitom jen samoúčelným historickým rituálem. Je to určitě i příležitost zamyslet se nad tím, jaké následky zanechala zvůle komunistické moci v myslích a srdcích lidí systematickým ničením nejen náboženských hodnot, ale i svobody lidského ducha. Jsem rád, že se s touto kapitolou českých duchovních a společenských dějin mohou nyní seznámit i návštěvníci zde v Římě, v srdci křesťanské kultury a vzdělanosti. Součástí výstavy je navíc i připomenutí kontaktů mezi českými katolíky a vatikánským prostředím v podmínkách existence železné opony.
Nezanedbatelný význam měly v době komunistické nesvobody i spirituální tradice, spojené především s úctou k českým světcům a dalším duchovním osobnostem. Hodnoty, které tyto tradice obsahují, je důležité uchovat v paměti i nyní, protože se v nich klene zkušenost mnoha generací, utvářející podstatnou součást dějin a představující důležitý nástroj k udržování národní identity, pevně zakotvené v evropském kontextu. Mezi nimi má výrazné místo cyrilometodějská tradice, která sehrála důležitou roli jako prostor svobody v době komunismu. Tato prezentace je tak rovněž připomenutím nastávajícího výročí 1 150 let příchodu christianizační misie obou svatých bratří, Cyrila a Metoděje, na Velkou Moravu.
Akademie věd České republiky, kterou zde zastupuji, se podílí i na dalších vědeckých i veřejných aktivitách, které souvisí s cyrilometodějským jubileem, jež se nepochybně zařadí mezi významné duchovní, ale i společenské a kulturní události příštího roku. Spolupráce Akademie věd na jubilejních akcích vyplývá přirozeně z toho, že dnes, stejně jako v minulosti, plnila věda svou funkci vždy v interakci s dalšími společenskými sférami – zde mám na mysli smysluplnou symbiózu vědy, vzdělanosti, víry a kultury, tedy pilířů, na nichž se utvářela evropská civilizace. Chtěl bych v této souvislosti připomenout, že jednu z podob takové spolupráce nabízí i papež Benedikt XVI. v rámci tzv. „nádvoří národů“, které má rozvíjet ideu setkání světa víry a rozumu jako způsobu rozvoje humanistických hodnot, jež jsou společné jak lidem věřícím, tak i těm ze sekulární sféry.
Zvláště v dnešní době je potřeba, aby tyto oblasti dokázaly vzájemně souznít. Nyní již sice nečelíme vlivu zhoubných ideologií, ale spíše vlivům různých zájmových uskupení, které pod nejrůznějšími záminkami usilují o to, aby se věda, kultura, ale možná i celá duchovní sféra pořídila krátkodobým, prospěchářským cílům, a její svoboda tím byla výrazně omezena. Těmto rizikům můžeme nejlépe čelit vzájemnou spoluprací – věřím, že jedním z jejích pozitivních výsledků je i právě otevíraná výstava.
