Vážené dámy, vážení pánové,

Výstava „Diktatura versus naděje“ mapuje historii pronásledování římskokatolické církve v Československu v letech 1948 až 1989.

Komunistický totalitní režim si chtěl své občany zcela podmanit. Nejen ovládat masy lidí prostřednictvím příkazů a zákazů, ale ideologie se měla dostat lidem i do nitra, do hlav a srdcí. I to byl jeden z důvodů, proč se komunistický režim obával církve, která měla odjakživa vliv na  nejhlubší přesvědčení člověka, na jeho životní hodnoty. Církev sdružovala určitou část národa a ukazovala jí úplně jiný pohled na svět, než ten, který se měl stát oficiální a jedinou uznávanou doktrínou. A to se komunistům do jejich scénáře nehodilo.

Strategií komunistů bylo zpřetrhat vazby mezi církevními představiteli a obyčejnými lidmi – řečeno biblickou terminologií - odstranit pastýře s očekáváním, že se pak ovečky samy rozutíkají.  Volili k tomu jak nenápadné kroky, kdy se snažili církev kompromitovat, očerňovali její představitele v očích veřejnosti, odposlouchávali je, zastrašovali. Měli však v zásobě i tvrdou – absolutní – represi. Věznění, mučení, otrocké práce, internaci.

Přesto zůstali v církvi odvážní a neobyčejně silní lidé s hlubokou morální integritou a svědomím, kteří odmítli před státním tlakem a zastrašováním ustoupit. Vzpomeňme například kardinála Josefa Berana, který odpočívá v nedaleké bazilice sv. Petra, a který byl pro svoji neústupnost proti komunismu po více než deset let internován a později donucen odejít z vlasti. Nebyl to ale jen on. Minulý režim nesmazatelně ovlivnil osudy mnohých dalších – kněží, řádových bratří i sester, ale i obyčejných věřících. A právě z jejich příběhů se můžeme na této výstavě poučit, právě jim je třeba věnovat pozornost.

Připomínat si minulost je důležité. Poznání minulosti nám umožňuje rozhodovat se, kam se vydáme v budoucnosti. Někteří lidé dnes stojí na vážkách mezi demokracií a příklonem k ideologiím, které by jim zdánlivě mohly zjednodušit život. V takovou chvíli má smysl věnovat se historii a zamýšlet se nad cenou svobody. Svobody rozhodování o praktických věcech, ale i svobody v otázkách etických, mravních.

Ráda bych Vám popřála, aby pro Vás tato výstava byla nejen čtením bolestných příběhů bezpráví, ale zejména příležitostí k zamyšlení.

Děkuji všem organizátorům výstavy a také všem, kteří ji podporují. Protože nemohu být osobně přítomna, dovolte mi, abych Vás všechny pozdravila alespoň touto cestou. Přeji vám všem radost z dnešního setkání a uspokojení ze záslužné práce.

Miroslava Němcová, předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky