Carissimi...

Prvně jsem mohl navštívit Vídeň a tento dominikánský chrám, resp. baziliku v srpnu 1989. Bylo to po návratu z generální kapituly v Oaclandu v USA. Zde jsem se prvně setkal s Otcem Inocentem Vargou, který byl nazýván „věčným provinciálem“ Rakouské provincie. Pro každého Čecha návštěva Vídně vyvolává nostalgii třech staletí vzájemného soužití a chtěl bych říct, že jsou to velké dějiny, které jsme spolu vytvářeli. To, co se nepovedlo, můžeme připomenout, ale nic to nemění na skutečnosti, že naše kultura vyrostlá z této vzájemnosti, je velký dar nejen pro střední Evropu, ale patří ke světovému pokladu, který je stále živý. Odpusťte, ale musel jsem to vyslovit.

Zdejší bazilika bratří dominikánů Santa Maria della Rotondo byla jeden a půl století i naším dominikánským provinčním chrámem. A dějiny vídeňského konventu byly také naše dějiny. Patřili jsme do tzv. Říšské provincie. Pomoc Otce Inocenta Vargy české, či později československé a po té české a slovenské provincii si zaslouží, abych řekl velké: děkuji, Pán Bůh zaplať!

Přijel jsem, abych spolu s vámi slavil svátek našeho světce, velkého učitele církve, ale také velikána lidského myšlení, sv. Tomáše Akvinského. Čtení z knihy Moudrosti, z díla židovské diaspory v židovské Alexandrii nám napovídá, že tato kniha se zrodila v centru vrcholné antické helenistické vzdělanosti a vědy jako dílo, které chce právě této kultuře otevřít poklad Boží moudrosti Knihy knih a to nejen v překladu, ale i v paradigmatu helenistického myšlení. Touto cestou šel také sv. Tomáš Akvinský, nejvýznačnější protagonista druhé křesťanské recepce antického dědictví. V tomto případě šlo o nejnáročnější úkol. Přijetí aristotelismu. Opravdu nešlo jen o epigonský pokus, ale o tvůrčí přístup, jak ukazuje celé dílo svatého Tomáše. Vedl dialog s celou tradicí, ale přihlíží i k dílu židovských a arabských myslitelů – aristoteliků, jako byli Moše Maimodines, Averroes a další. Tato recepce je důležitá především tím, že by mohla být i inspirací pro nás.

Sv. Tomáš Akvinský je tvůrce té civilizace, kterou nazýváme křesťanskou, či západní. Je to civilizace katedrál a univerzit v pravém slova smyslu. Civilizace rovnováhy: údiv a meditace, která se neodpoutala od usilovného přemýšlení. Jak to vyjadřuje název díla Tomášova kolegy na Sorbonně, sv. Bonaventury: „Itineratio mentis ad Deum“. Rozhodující není zážitek, originální příběh klouzající po povrchu zvědavosti a subjektivní originality, touha po pravdě, která se nevzdává věrnosti, ale vyžaduje racionální argumenty, to je dílo sv. Tomáše. To je důvod, že i II. vatikánský koncil nerezignoval, ale zdůraznil potřebu studia Andělského učitele.

Myslím, že my, křesťané dneška, především potřebujeme tuto inspiraci, která volá po moudrosti. Současná západní civilizace, jakoby rezignovala na moudrost, na onu vyváženost mezi Bohem a ovládáním světa. Již od Karla Marxe filozofie „nepoznává“, ale „přetváří“. Zde je kořen odklonu od etiky k pragmatice, ke konzumizmu, který vše omlouvá v zájmu požitku – konzumu. V podstatě není příliš rozdílný od komunismu. Co nám tento systém sliboval? Vystřízlivění chceme nahradit postmoderním chápání světa, které doprovází totální rezignace na roli rozumu a vůle. Toto řešení nehledá údiv, ale šok. Dekadentní tendence nejenže působí pokles vzdělanosti, ale úplnou marginalizaci kultury.

To však není západní kultura. Ta nemůže být bez katedrál a univerzit. Ta nemůže být bez kříže a ukřižovaného, bez krucifixu. Jemu, Ježíši na kříži svěřuje Tomáš celé své dílo. Poznává i uznává Boží transcendenci a imanenci. Ale nerezignuje na rozum a vůli. Ví, že údiv nad Boží přesažností, nad krásou a dobrotou Boha se proměňuje v úder lásky, která je Božím darem. Proto umírá při četbě Písně Písní, která mu dává tušit smyl Ježíšových Velikonoc.

Rozum, moudrost, krása, pravda, to jsou slova, která jsme zaslechli při četbě Písma Svatého, to jsou principy naší tomášovské kultury a civilizace.