Svatý Jan Nepomucký často nazývaný „svatý na mostě“, je postavou, která skutečně přemosťuje a spojuje. Spojuje i naše národy, po otci je synem německého národa, po matce je Čechem. Do paměti národa se zapsal především pod jménem „doktor Johánek z Pomuku“, což znamená, že musel být malé postavy. Historici by možná řekli, že za svého života spíše patřil k lidem, kteří jsou pečliví. Tak spravoval úřad. Ale víme, že v lidových vrstvách se jeho pověst spíše opírala o charitativní cítění. Kde mohl pomoci dvojím způsobem, nejenom almužnou, ale také i právní radou či přímo výkonem práva.
Svatý na mostě nám však spíše evokuje slovo evangelia, které hovoří o muži, který je schopen riskovat svůj život, jehož víra je tak pevná, že snadno neustoupí, ale naopak dokáže hájit danou věc až do úplného konce, kdy musí platit vlastním životem. Stojí pevně na mostě jako symbol překonání krutosti, protože z rozestavěného Karlova mostu byl svržen po krutém mučení za přítomnosti samotné krále Václava IV. do Vltavy. Jistým způsobem zde neplnil úlohu mostu, ale byl osobou, která zaplatila za střet mezi panovníkem, který svými mnohými rysy připomíná i současné politické elity, a arcibiskupem Janem z Jenštejna, který představuje doznívání velkého duchovního rozkvětu epochy Karla IV. Často hovoříme o svatém Janu Nepomuckém jako mučedníkovi zpovědního tajemství, což však bylo více vyvoláno dobou beatifikace sv. Jana Nepomuckého, kdy současně vystoupila na obzoru i postava svatého Jana Sarkandra, barokního světce období třicetileté války a skutečného patrona zpovědního tajemství. V případě svatého Jana Nepomuckého a královny Žofie se více jednalo o otázku rozplánovaného rozvodu ze strany panovníka, který se chtěl pokoušet o nový sňatek s aragonskou princeznou, kde nešlo o lásku, ale o peníze do prázdné královské pokladny. Otázka sňatku, ale i žen a jejich právního postavení hrála velikou roli v právní reformě, k jejímž spolutvůrcům patřil i svatý Jan Nepomucký. Šlo o dědické právo pro ženy vdovy, čemuž bránilo zvykové slovanské právo, kterým připadal majetek králi. Prosazení této reformy určitě rozhořčovalo krále více, než zabránění volby jeho milce (oblíbence) za nového kladrubského opata a pak případného plzeňského biskupa, jak si plán Václav IV. připravil. To je také důvod proč se nové plzeňské biskupství hlásí k svatému Janu Nepomuckému, rodákovi z nedalekého Nepomuku.
I barokní podoba svatého Jana Nepomuckého spíše připomíná svatého Jana Sarkandra, podobně jako vousatá tvář Mistra Jana Husa splývá též s podobou tohoto světce zpovědního tajemství Jana Sarkandra. V době po rebelii proti královně Marii Terezii byla královská kancelář za trest převedena do Vídně a Pražský hrad se proměnil v kasárny a svatojánské pouti a jejich lidová obliba postavily do čela pantheonu českých světců fakticky na místo svatého Václava - panovníka lidovou postavu Jana z Nepomuku. Ale v době germanizace způsobenou reformami císaře Josefa II. tradice svatojánských poutí působila jako motor obrozeneckých snah a záchrany českého jazyka. To je také důvod oblíbení si Janovy relikvie, kde na jedné straně vystupuje do popředí Janovo mlčení při mučení, ale také tento symbol dostává nový národní obsah, který pak byl zpracováván i v nacionálně laděné literatuře. Liberalismus 19. století, který naproti tomu za výraznější postavu českého nacionalismu považoval Mistra Jana Husa, se snažil o úplné potlačení svatojánského kultu a stal se tak součástí ikonoklasmu vyvolaného svržením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, který byl chápán jako symbol vítězství habsburské dynastie na Bílé hoře, což je však spíše ideologická propaganda, než samotná skutečnost.
A není to také součástí naší svatojanské slavnosti zde v Bambergu tzv. malé Praze. Krása císařského Bambergu a svatojánské oslavy jsou mostem, který i dnes nejen spojuje naše města, ale také naše národy a sjednocuje nás ve víře, která dala zrod takovým postavám, jako byl, nebo lépe, jako je svatý Jan Nepomucký: charakterní, vzdělaný, sociálně cítící a statečný muž, který nejenom za svého života, ale i po své smrti zůstává činorodý a je výzvou pro naši zmatenou dobu, ve které se lámou často charaktery a rezignace vítězí nad věrností. Inflace slov nemůže nahradit pevný charakterní postoj vyjádřený mlčením. To je náš patron spojující naše země.
Homilie Dominika kardinála Duky OP, 14. 5. 2017, Bamberg, kostel sv. Martina
+Dominik kardinál Duka
