Podle data vzpomínáme vždy třináctého každého měsíce na fatimské zjevení. Setkáváme se zde pod hlavičkou Celostátního setkání mládeže spolu s rodinami, které patří k bývalým účastníkům těchto setkání. A tak si kladu otázku, jak Vás mám oslovit. Pokud jste postřehli, žádné oslovení zatím nezaznělo.

Mohu tedy začít: moji přátelé. Tak vždy oslovoval Pán Ježíš. Především je to oslovení z Večeřadla. My jsme ve Večeřadle. Toto Večeřadlo je vlastně vyznačeno několika záchytnými body – areál Univerzity Hradec Králové, na druhé straně řeky Orlice je katedrála sv. Ducha. Jsme na soutoku řek Labe a Orlice. Spojuje nás most či lávka. A tak, jako hradecký Votrok, vás mohu oslovit: milí či milé Votroci či Votrokyně. Nevrátili jsme se do starých časů, kdy otroctví bylo součástí velké živnosti kmene Čechů a kdy Praha byla po víc jak tři staletí největším tržištěm s prodejem otroků. Ale slovo Votrok znamená žáka či chovance, tak můžeme prohlásit, že jsme zde jako studenti v městě, které vždy bylo městem duchovních, vojáků a škol.

Jak vidíte začali jsme jako obvykle četbou Bible, možná že někteří jste si povzdechli – á zase Bible. No jistě, Bible není jedna kniha, Bible je celá knihovna. Četli jsme úryvek z dějin církve, ze Skutků apoštolů. Tato pasáž, kdy Pavel opustil Atény, kde měl svou velkou diskusi a řeč na Areopágu, aby se znovu dostal do sporu v slavném přístavu Korintě (můžeme po Labi pozdravovat velký přístav Hamburk, do kterého z litoměřického přístavu proudilo zboží a naopak se přiváželo k nám).

Píseň, ne z jednotného kancionálu ale z kancionálu jeruzalémského chrámu, Žalm 128. nás přivedl do atmosféry navrátilců z babylonského zajetí. O čem vlastně hovořil apoštol Pavel? Hovořil o Ježíši Kristu. O víře v Ježíše Krista jako Mesiáše, jako Božího Syna. V něm staví vše. Říka, že bez Krista by jeho život neměl žádnou cenu. Návrat domů, do své vlasti, do svobody vždy spojovali Izraelité s příchodem Mesiáše. Jak si ale máme poradit s úryvkem z Lukášova evangelia, kdy se chlapec Ježíš „ztratil“ svým rodičům. Byla to jeho první pouť, protože dvanáctý rok tehdy znamenal rok dospělosti. Tedy Pán Ježíš Kristus ukázal rodičům, tak jako my ve věku, kdy jsme dostali občanský průkaz, teď už mohu rozhodovat sám o sobě. Při této pouti probíhal obřad bar micva, což bychom mohli přirovnat k našemu biřmování. Povinností bylo před shromážděním v synagoze přečíst úryvek z Písma. Jeruzalémský chrám můžeme jistým způsobem přirovnat k tomuto prostoru univerzity. Dospělým mohu být teprve tehdy, kdy jsem dosáhl potřebné mety vzdělání. Všem těm, kteří se ptají, kdo je Ježíš, jim ten dvanáctiletý chlapec odpovídá: „copak nevíte, že jsem v domě svého Otce?“ Ale protože dospělost znamená určitý stupeň nabyté moudrosti, vede ho k tomu, že odchází s rodiči domů do Nazareta, aby s nimi prožíval další leta. Tak tu máme obraz rodiny, a mohu přivítat Vás mladé, kteří jste již složili maturitní zkoušku a usilujete o titul bakaláře či magistra, nebo pomýšlíte i výše. Uvědomme si také, každý z nás, i přítomní rodiče, že právě v těch letech jsme, podobně jako Pán Ježíš, chtěli být samostatní. Nebavilo nás chodit na vycházky s rodiči či jezdit s nimi na dovolenou a poslouchat rodinné historie a starosti příbuzných či rodinných přátel. Přesto musím říci, že dnes a právě zde v Hradci Králové v mém rodišti, jak důležitá byla tato setkání, jak důležitý byl pobyt s rodiči v bytě Viktora Fischla, slavného židovsko-českého spisovatele a politika, v bytě, kde ho navštěvovali básníci František Halas či Vladimír Holan, možná i Seifert.

Důvodem Vašeho setkávání s rodiči, možná že někdo je tady máte, je v tom, abychom si uvědomili, jak je rodina důležitá. Protože se dotýká identity člověka a nemusím říkat identity muže a ženy, protože právě první stránky Bible nám říkají, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Jsme si rovni v lidské důstojnosti, ale nejsme stejní. Když už jsem u té Bible, víte, že právě Bible staví na rodinné tradici, na rodinné historii, jakou hraje roli v životě Pána Ježíše jeho rodokmen. Tématem vašeho dnešního rozvažování bylo povolání být svědkem, svědčit. Svědek je ten, kdo u toho byl, kdo to viděl, kdo je schopen o tom vypovědět. Jeho svědectví však musí být věrohodné. Musí mít autoritu. A to morální autoritu. Tu mají především ti, kteří se v životě seznámili s Kristem, proto čteme Bibli, proto čteme Evangelia. Naše svědectví se opírá také o morální autoritu nejenom nás ale našich rodičů. Nestačil jsem se zeptat jaký je tu rozdíl v počtu děvčat a chlapců. Jako mladý bohoslovec jsem měl na prázdninách kolegu bohoslovce z bývalé NDR, který byl jaksi nespokojen s převahou návštěvníků našich bohoslužeb, kde nebyly dodrženy kvóty a většinu měly ženy. Možná že jste někteří byli v mé rodné farnosti na Pouchově v kostele sv. Pavla. Je to jediný kostel sv. Pavla v České republice. Původně tento titul měla postranní loď katedrály za královny Elišky Rejčky, která postavila Hradec, který se nejdříve jmenoval po ní „červený“ a poté „Hradec paní králové“. Tehdejší můj pan farář řekl: „Hlupáci, já potřebuji aby v kostele bylo víc žen, víc maminek, protože ony vychovávají děti!“ A tak to je, ať jsme muž nebo žena, chlapec či děvče. První svědectví o Bohu, který je láska, první svědectví o Kristu, který nám dal první zákon lásky slovy: „Největší lásku má ten kdo dává život za své přátele.“ jsme dostali od své matky a to ještě dříve než jsme se narodili. To byla naše první škola a, ať mě teď neposlouchají představitelé univerzity, to bylo víc než univerzita, protože tak se utváří identita člověka. Člověka, který je Božím dítětem. Proto nás Pán Ježíš naučil modlitbě, v které oslovujeme Boha: Otče, Abba. Jako malé děti, které říkají: tati, tati. Bible vyžaduje ke svědectví nejméně dva svědky. Starý zákon požadoval dva muže. Křesťanství přijímá svědectví muže a ženy jako rovnoprávné. Víte, asi je to možná proto, že když muž popisuje událost, o které svědčí, tak stručně vylíčí podstatu, abstrahuje. Ale když se jej zeptá policista, jaké měla oči, jakou měla barvu vlasů a co měla na sobě, tak přiznejme si pánové, že jsme většinou v úzkých. A proto je tak často důležité svědectví ženy. Právě na těch detailech, které nevycházejí z abstrakce ale z intuice. Jistě, je o něco delší, ale stejně hodnotné jako svědectví muže. To byl takový malý rýpanec k debatě o emancipaci a chcete-li i genderu. Nejlepší svědectví, které můžeme přinést o Kristu a Evangeliu je svědectví, které se opírá o rodinu, rodinnou výchovu a tradici. Zcela jistě, že maturitu ani státnice za vás nebudou dělat rodiče, proto i svědectví každého, dokonce i toho dvanáctiletého má svoji hodnotu. Kéž tedy pochopíme, že základem, o který se opírá naše identita, aby byla pevná, je víra. Víra v Boha, víra v Ježíše Krista, Božího Syna.

Amen.