Vaše Výsosti,

pane velkovévodo,

vážený pane arcibiskupe,

vážení přítomní, sestry a bratři v Krisu, drazí přátelé,

rád bych vyjádřil poděkování za pozvání a přivítání ve vašem krásném městě, ale především zde, v katedrále Notre Dame. Jsou to dlouhé dějiny, které spojují Lucemburk a Prahu, vaše velkovévodství a České království. Bylo to rozhodnutí sedleckého cisterciáckého opata, který doporučil Zemskému sněmu, aby se českým králem stal Jan Lucemburský, syn císaře Jindřicha a otec císaře a krále Karla IV. Ano, ve vaší katedrále odpočívá český král a hrabě Jan Lucemburský, který v našich dějinách je označován výrokem v bitvě u Kresčaku: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Myslím, že je na místě připomenout tato slova při sedmdesátém výročí druhé světové války, kdy vaši vojáci v čele se svým velkovévodou ve spojenectví se Spojeným královstvím osvobozovali své vlastní hlavní město. V těchto uniformách také bojovali i čeští vojáci, aby navrátili svobodu Praze.

Je pro mne radostnou vzpomínkou, že tuto uniformu mohl nosit i můj otec. My jsme si v Praze tuto událost připomněli 5. května v katedrále sv. Víta, v které odpočívá největší syn i vaší země, známý u nás pod jménem Otec vlasti, král a císař Karel IV., který bude za čtyři dny slavit své 699 narozeniny. Moderní doba a média jej nazývají největším Čechem. Otec Lucemburčan a matka z rodu českých Přemyslovců Eliška.

Tato kombinace lucemburství a češství se dotýká i jiné slavné postavy 17. století, kterou je Juan Caramuel z Lobkowicz, po otci Lucemburčan a po babičce potomek Lobkowiczů. Poslední Pansof, kněz, morální teolog, filosof, muzikolog, architekt, voják, znalec hebrejštiny a osvoboditel Lovaně i Prahy před švédskými výboji. Tato slova měla připomenout určitou vzájemnost, která je pro evropanství typická.

Slova Janova evangelia nám připomínají velikonoční triduum a spolu s ženami, které měly odvahu zůstat, mohli jsme vyslechnout rozhovor mezi Kristem a jeho Matkou, která se týkala apoštola Jana. Kristus svěřuje svoji matku Janovi, nikoliv přítomným ženám Maří Magdaléně, či Marii Kleofášově, ale jednomu z dvanácti apoštolů. Starost o matku klade na ruce svého nejmilejšího učedníka Jana, toho, který nezradil, nezapřel a zůstával pod křížem. Je to právě apoštol Jan, který přináší novou definici Boha. Jestliže Mojžíšská definice zní: „Ten, který je.“, doslovně: „Já jsem, ten který jsem.“, či jak překládá řecká Bible „jsoucí“. Pak Janova definice zní: „Bůh je láska.“ O lásce mluví ten, který dokázal, co láska skutečně je, riskovat, je-li to třeba i život pro své přátele. Tato scéna před křížem na Kalvárii v Jeruzalémě vypovídá o hlubokém tajemství a odhaluje vztah mezi Marií a církví. Církví, která je tvořena apoštoly. Avšak církví, která o Letnicích ve večeřadle se modlí spolu s Marií. Maria je tedy cestou ke Kristu, ale zůstává v církvi apoštolů. Je to často potřebná odpověď na různá soukromá „zjevení“, ve kterých Panna Maria vystupuje v roli samotného papeže, udílí pokyny a zavazuje k různým úkonům. Víme, že tomu tak nikdy nebylo a není. Rozhovor na Kalvárii v Jeruzalémě nám však ukazuje, že Bůh, resp. Kristus se obrací k jednotlivému člověku, tedy Boží láska není jakási láska k lidstvu, ale je to konkrétní láska k tobě, či ke mně. Láska, která zavazuje, ale také naplňuju život jednotlivého člověka. Láska, ve které má své místo Otec, kterému svěřuje svůj život Kristus na kříži. Je to také láska k Matce, a tak máme i my, kteří v modlitbě se utíkáme k Bohu Otci, či Ježíšově Matce, či při andělském pozdravení, lépe si uvědomit, že církev není organizací, ale ani institucí, je především společenstvím, které má rysy rodiny. Otcovství, mateřství a dětství. Tomu také odpovídá i Nová smlouva, vyslovená ve večeřadle při ustanovení Eucharistie, kterou i my slavíme ve vaší katedrále Notre Dame, kde Kristus dává jediné přikázání, přikázání lásky. A tak při každodenním slavení Eucharistie si uvědomujeme podstatu křesťanství a vstupujeme do tohoto tajemství.

Amen.