Vážení přátelé,
rád bych poděkoval otci arcibiskupovi katovickému za pozvání na tuto pouť k Panně Marii piekarské v Slezsku. Pocházím z města Hradce Králové, které je od nepaměti zastávkou na cestě z Prahy do Wroclavi či naopak. Klodzko vytvářelo i církevně jednotu v rámci královéhradeckého arcijáhenství po víc jak čtyři století. Přicházím z Prahy, která byla i duchovním centrem kladského hrabství do sedmdesátých let minulého století. Slezsko nazývali a nazývají umělci a historici perlou. Není možné porozumět české historii bez historie Slezska. Jak kulturně, ekonomicky i politicky. Jsem vděčný, že mohu dnes prožít pravdivost primase Polska ks. kardinála Augusta Hlonda, který nazývá Piekary chloubou, pokladem, tradicí, záležitostí srdce a svatou potřebou Slezanů, což dotvrzují také i slova vašeho i našeho nuncia Francesca Marmaggi, který napsal: „teprve nyní rozumím zbožnosti slezského lidu“. Piekary, to je srdce celého Slezska a diecéze.
Moje cesta k vám jakoby byla určitým refrénem Panny Marie Piekarské a sledovala cestu do Prahy přes Hradec Králové a zpět. Její cesta k nám byla na pozvání císaře Leopolda I. a tato velká ochránkyně Slezska zachránila Prahu i mé rodné město Hradec Králové od morové rány. Proto je také patronkou města Hradce Králové a obraz znázorňující přítomnost milostného obrazu v roce 1681 je často publikován ve vašich průvodcích poutního města. Pro mne bylo vždy připomínkou ochrany Matky Boží nad naším městem, což dokumentovaly i obrazy zavěšované na štítech domů či vlastní obraz, který město umístilo do svého muzea, jedné z velkých architektonických památek moderního rozvoje bývalé pevnosti v metropoli východních Čech, která si v době mezi válkami vydobyla titul „salón republiky“. Tento obraz je také důležitý pro studium historie a architektury diecézního města Hradec Králové. Poutní místa jako jsou Vambeřice či Varta (polsky Bardo) to jsou poutní místa, která spoluvytvářejí především spiritualitu východních Čech a Slezska či vice versa. Rád bych připomněl, že také i patronkou královéhradecké diecéze je Panna Maria Kladská, první barokní socha ve východních Čechách, která je jakousi kopií kladské gotické madony připisované prvnímu arcibiskupovi Prahy, který miloval Slezsko, kladské hrabství a tam také našel i poslední místo odpočinku. Myslím, že místa vzájemnosti a duchovních dějin jsou také i zárukou naší současné spolupráce a vzájemného bratrství.
Také bych rád poděkoval za pomoc, kterou obdržely české diecéze po pádu komunismu ze strany polské církve, kdy dvě stě kněží z polských diecézí působí na území diecézí České republiky. Výrazná přítomnost je jak v hlavním městě Praze, kde se také nachází velký počet řeholních komunit, v kterých působí a pomáhali při obnově řeholního života po čtyřicetilé době útlaku a zákazu jakýchkoli forem klášterního života. Rovněž tak v královéhradecké diecézi působí významný počet vašich kněží, kteří nalezli domov ve farnostech v místech textilního průmyslu, kde také žije významný počet česko-polských či polsko-českých rodin a tak se nově vytvářejí důležité vztahy s vědomím pospolitosti a náboženské a kulturní vzájemnosti. Především bych rád vzpomenul kněze katovické diecéze působící v České republice, mezi nimiž nejznámějším je ks. Zbigniew Czendlik, kterého vidíme každou neděli na televizní obrazovce jako spoluautora náboženských a kulturních pořadů náboženského vysílání České televize, dále bych také vyřídil pozdrav "Cześć, Boże" od P. ThMgr. Jana Czekałi, MSF, který působí jako farář ve Dvoře Králové nad Labem. Tato má slova jsou jak poděkováním, tak vysvětlením, proč jsem zde, abych s vámi, muži Slezska, vzdal dík Panně Marii za její pomoc a přímluvu, kterou potřebujeme i dnes, kdy se by mnohým mohlo zdát, že život ve svobodě bude snadný a možný bez jakékoli odpovědnosti. To jsou důsledky krizí ale i pocitu rezignace, někdy i marnosti, kterou prožíváme na obou stranách hranice.
Mariánská úcta není v našich krajích pouze svědectvím historie a umění, ale je především důležitým prvkem našeho duchovního života. Pannu Marii nacházíme vždy po boku Krista ve všech rozhodujících a pro život bezpodmínečně nutných okamžicích. Narození a smrt, při veřejném působení jako i o letnicích ve večeřadle. Tak jako ve svém nitru biologicky i psychicky neseme otisk svých rodičů, otce a matky, tak jako prožíváme své synovství uvnitř našich rodin, které nás nejenom formovaly v dětství, ale které zůstává v nás jako opora a posila v dospělosti a především vystupuje do popředí ve stáří. A budou to poslední chvíle našeho života, jako tomu bylo vždy, kdy jsme pociťovali bolest a samotu, že budeme nejenom vzpomínat ale i vyslovovat ona první slova: „mámo“ a „táto“. Tak je tomu i v duchovním životě, protože nejsme jenom náhodným výplodem iracionální evoluce ale dětmi, syny Boha Stvořitele, ke kterému můžeme volat „Otče“ – „Abba“, nejen „táto“, ale tak jako děti můžeme říkat „tatínku“. Tak nás to naučil Boží Syn Ježíš Kristus, kterého právě v duchu Božího dětství a synovství můžeme nazývat svým bratrem. To je také důvodem, proč se oslovujeme bratři a sestry.
My ale jsme zde v Piekarech, abychom oslavovali naši matku, matku Ježíše Krista, našeho bratra, tedy i naši matku. Tak jako říkáme Bohu „Otče náš“, můžeme říkat Panně Marii „Matko církve“. Víme, že právě tuto duchovní adopci nám daroval Pán, když umíral na kříži. On, který řekl, že největší lásku má ten, který dá život za své přátele. Tak nás opravdu měl rád, že v tom okamžiku na nás nezapomněl a svěřil nás své a naší Matce. Můžeme říci, že to je Ježíšův testament, ve kterém nám odkázal všechno, co na této zemi měl, svoji matku. To je také důvod, proč mezi základní modlitby křesťana patří Otčenáš a Zdrávas Maria. Z těchto modliteb skládá se růženec. Modlitba Otčenáš je vstupní branou do přijímání Eucharistie a denně se třikrát modlíme Anděl Páně.
Otec a matka, dítě, syn i dcera to je rodina, to je základ života společnosti i církve. Mnozí se domníváme, že církev už nemusí hrát v našem životě tu úlohu jako v době útlaku a diktatury. Mnozí se domnívají, že totéž platí i o úloze rodiny. Nemylme se. Držme se testamentu našeho nejlepšího přítele. Nepohrdejme jeho odkazem a jeho darem. Velký primas Polska, kardinál Štěpán Wyszinski citoval přísloví: „V nouzi poznáš přítele“. Dokažme, že i náš Přítel pozná naše přátelství. Amen.
Kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský a primas český
