Vážená zarmoucená rodino,

Vážený pane prezidente,

Truchlící země,

Vaše Excelence a

Všichni smuteční hosté, zde i u rozhlasových a televizních přijímačů.

Kde přejde smrt a přikáže člověku umlknout, ozvou se silně jeho výroky. A stejně tak, když někdo odchází, vyvstanou nám jasně okamžiky společně prožité. Obojí dostává nový význam. Jasně mi zní, Václave, Tvá slova pronesená na uvítanou papeži Janu Pavlu II.: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku.“ Celý Tvůj životní příběh byl zázrak. Proti veškerému očekávání se splnily snad všechny Tvé sny: pád neživotného Husákova režimu chráněného sovětskou armádou, obnova samostatnosti a demokracie. Jenže ony to nebyly sny, byly to Tvé nejvnitřnější tužby.

Když teď slyším Tvá slova: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, je mi jasné, že jsi nebyl agnostik, jak se to někdy zdálo a mnohým se to bude zdát i dál. Pravda a láska byly onou tužbou Tvého srdce. Ty jsi v ně uvěřil a proti všemu, co Tě historicky obklopovalo, jsi jim důvěřoval. To Ti dávalo odvahu i důvěru v budoucnost. Ve Tvém nejvnitřnějším přesvědčení je celé tajemství Tvé statečnosti a vytrvalosti. A v tom vidím to nejcennější, co jsi pro nás udělal. Ve zmalátnělém národu jsi vzbudil naději a tím ho i sjednotil. Není náhodné, ale zákonitě přirozené, že v posledních dnech svého života jsi mluvil o tom, že se nemusíme bát ani příštího roku ani krize, budeme-li jednotni.

Prožili jsme spolu řadu chvil a některé se mi teď a tady silně připomínají. Ve vězení jsme hrávali šachy. Bylo Tvým skvělým nápadem použít tuto povolenou zábavu jako vhodnou chvíli pro to, abych odsloužil mši svatou. Tys možná trochu myslel i na šachovnici mezi námi. Ty nyní už nemyslíš na velkou šachovnici světa a já sloužím zde mši a jsem Ti vděčný za vězeňské chvíle tehdy a za svobodu teď.

Jasně Tě vidím, jak sem vstupuješ po svém zvolení prezidentem Československé republiky na Te Deum a jak Tě vítá kardinál Tomášek, stařec v tu chvíli dojatý k slzám, neboť se dočkal svobody, na kterou čekal jako kdysi Simeon na spásu.

Ve svobodě sloužím tuto mši svatou. A další obraz se váže ke mši a zároveň k tomuto místu. Mše sv. 25. listopadu 1989 při velkolepém poděkování za svatořečení sv. Anežky Přemyslovny a zároveň za zázračný dar svobody. Nikdy od té doby se nestalo, že by katedrála nepojala zástupy, které se shromáždily – až dnes. Tehdy jsi byl zdraven jako jeden z nás, jako vítěz a uznaná hlava národa. Dnes jsi provázen do paměti národa jako prezident obroditel/sjednotitel.

Ke zdánlivým náhodám, které jsi dovedl tak bystře postřehnout jako smysluplná znamení, patří také to, že jsi sem tehdy vstoupil pod ochranou svaté Přemyslovny a dnes odtud vyjdeš v roce, který nese její jméno. Není také jen tak náhodou, že už zcela vyčerpaný jsi nás oslovil dvěma větami, které jsi nám poslal sem do katedrály k letošnímu 17. listopadu. Jako by to byl Tvůj odkaz: „Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela 25. listopadu 1989. Prosím, měj ruku i nadále připravenou, třeba ji ještě budeme potřebovat.“

Nemohu za nikoho mluvit, ale sám za sebe Ti chci přede všemi říct, že s Boží pomocí a její ochranou uchovám naše přátelství a budu dál hájit hodnoty, na nichž je založeno: pravdu, lásku, úctu ke každému člověku především.

Kéž Tě - laskavého a do krajnosti solidárního s každým, kdo trpí bezpráví – svatá Anežka doprovodí tam, kde v království Pravdy a Lásky panuje Ten, který JE - jak jsi řekl při našem posledním setkání. A o němž jsi v posledních týdnech vezdejšího života mluvil jako o pravém Bohu.

Nás ať chrání před lží a nenávistí a vede dějinami po cestách pokoje.

Mons. Dominik Duka OP