Vážení přítomní, potomci obětí heydrichiády, milí přátelé zde, v katedrále sv. Víta, ale také i vy, kteří nás sledujete z televizních obrazovek,

tato bohoslužba, kterou doprovází četba z Knihy knih, z Písma svatého, z První knihy Makabejské, nám vlastně ukazuje, že statečnost, láska k vlasti, láska k bližnímu, ke svému národu je součástí souboru Božího slova. 

Záznam kázání:

Úvod ke mši.m4a (Ke stažení)

Homilie při mši sv. za oběti Heydrichiády 24.10.2020.m4a (Ke stažení)

Kristova slova, která nám mají připomenout v určitém nedopřeloženém hebraismu onen výraz „kdo nenávidí svůj život“, bychom měli správněji přeložit, „kdo nedává svůj život na první místo před životem svých přátel a svých bližních“.  Není zapotřebí tato slova rozebírat. 

Událost heydrichiády, láska k zemi a láska k rodnému jazyku, láska ke svým spoluobčanům byla zde naplněna a ony svíce nám tedy říkají, že jim svítí, jim patří věčné světlo.

Věčnost není náš čas, my žijeme minulostí, v přítomnosti a očekáváme budoucnost. Bůh, věčný, to je stálá přítomnost, a tak můžeme říci, že příklad těchto statečných žen a mužů je stále přítomný v našem životě. V naší svobodě, v naší možnosti mít svůj domov, mít své blízké, rodiče, děti, přátele, to je ona přítomnost, kterou nám oni otevřeli.

Zamýšlíme-li se nad celou touto událostí, je zapotřebí si uvědomit, že vypuknutí II. světové války bylo jako vždy nečekané. My si připomínáme oběti heydrichiády v roce, kdy za několik dnů, 8. listopadu, si budeme po Dušičkách připomínat čtyřsté výročí bitvy na Bílé Hoře, a můžeme říci, že od této bitvy stále jsme konfrontováni tím, že většina, a často naši političtí lídři, chcete-li, jak se to dnešním jazykem říká, tedy představitelé, vůdci, většinou spoléhají na zahraniční pomoc, aniž by měli dostatek záruk a garancí. 

Proto nepřišly Fridrichu Falckému na pomoc ani anglická vojska, ani slíbený kontingent třiceti tisíců vojáků, ani peníze. Opustil zemi, nikdy se do ní nevrátil, nemůžeme ho tedy nazvat tím, který by byl statečný a měl k této zemi vztah. Tak bychom mohli pokračovat. 

Máme II. světovou válku a přichází Mnichov a my se cítíme zrazeni, ale problém byl v tom, že my jsme vlastně neměli žádnou smlouvu a také bez této smlouvy nám nepřišel nikdo na pomoc. A kdybychom se odvážili po vyhlášené mobilizaci vstoupit do válečného konfliktu s Hitlerovou nacistickou říší, ve světových médiích a v politických kuloárech bychom na tom byli stejně jako začátek války v Polsku, kdy německá armáda v polských uniformách přepadla vysílačku v Gliwicích, aby mohla obvinit, tedy lépe řečeno Adolf Hitler, Polsko z agrese. 

Toto zažíváme dnes v situaci Náhorního Karabachu. 

Ne, ne vždycky ti, kteří nesou plnou zodpovědnost, mají také plnou odvahu a rozvahu. Víme, že tato situace totálně rozložila naši národní společnost a bylo zapotřebí velké síly, a tuto sílu si připomínáme. Byl to rok 1938 a ona série poutí, Říp, Vavřineček, Hostýn, a mohli bychom pokračovat, poutí, v kterých se pocítila síla Božího slova, to znamená síla Boží pomoci. A v této síle se vytváří také i národní odboj. 

Myslím, že je opravdu zapotřebí i v této době, abychom my, vy, potomci heydrichiády, my, potomci těch, kteří jsme byli ušetřeni těch velkých obětí uvnitř své rodiny, ale i naše rodiny jsou zde připomenuty. Tam, v blízkosti tumby kardinála Berana je pamětní kniha letců britského královského letectva, naší krve, kteří bojem za svobodu a záchranu Velké Británie zachraňovali i nás a naši svobodu, a také i Anthropoid a další skupiny, vysadili do naší země.

Myslím, že je správné, abychom nezapomínali, abychom byli hrdí a vděční právě za tento krok, protože kdyby nebylo heydrichiády, kdyby nebylo onoho atentátu na říšského protektora Heydricha, za který se muselo tvrdě platit, nebylo by našich vzpomínek. Nedošlo by k obnovení této země, naší republiky, protože právě o tento moment, o tento krátký časový úsek se vlastně mohl opřít tehdejší prezident a londýnská vláda. 

Myslím, že to jsou skutečnosti, které by nám měly být stále výzvou a i radostí. 

Žádný statečný, poctivý a upřímný krok nemůže zmizet ze světa, nemůže zaniknout, protože je přítomen, a kéž by byl nakažlivější než onen koronavir, ale kéž by nám i jejich statečnost pomohla v této situaci, kterou, nebudeme-li stateční a trpěliví, nepřekonáme. 

Můžete říci, no, to je trošku příliš, přehnané. Jistě si ale uvědomíme onu kolosální II. světovou válku a ten jediný zákrok na jediného člověka několika muži, za který pak zaplatí téměř tři sta statečných žen a mužů, kteří je podporovali a chránili. 

Z hlediska běžné matematiky a logiky se musel tento čin zdát šílený, a věřme tomu, že podobně je šílené mít odvahu, statečnost a trpělivost v situaci, kdy víme, že doposud se nepodařil objevit lék, který by bezprostředně vyléčil tuto infekci. Že doposud nemáme očkovací látky. Je to podobná situace.

Jestliže nepodlehneme rezignaci, zmatkům, vnitřním rozmíškám, tak najdeme lék, ale také většina z nás nepodlehne této infekci a ani se nenakazí, protože stres, úzkost, zmatkování, ať mi to odpustí pan ministr Prymula, je nebezpečnější než chodit bez roušky. Ale jistě obojí má své místo.

Kéž bychom si tedy uvědomili, že toto naše opravdu miniaturní shromáždění má svoji váhu, i když z hlediska přísně matematického to není davové shromáždění, které by protestovalo.

Ale my jsme zde, abychom se modlili za vás za všechny, kteří víte o této bohoslužbě, kteří jste nemohli na ni přijít, někteří jste dokonce i nemocní. Myslíme na vás a modlíme se za vás všechny, a především prosíme, aby se nikdy nevytratila paměť na ty, kteří tak měli rádi svoji zem, svůj domov, svoji rodinu, že byli ochotni riskovat a skutečně dali svůj život nejenom za své blízké, ale i za nás. Jsme zde i po tolika letech, kdy jsme si v tomto roce zde, také v omezeném počtu, připomněli pětasedmdesát let od osvobození této země a pětasedmdesát let života v míru, ale ne vždy ve svobodě. Čtyřicet let diktatury je delší než třicet let svobody a tři krátké poválečné roky omezené svobody. 

Vidíme, jak oběť právě těchto statečných dokázala překonat tu matematicky nevyjádřitelnou převahu. Ale kéž i nám zní ono poselství o mladém Davidovi a Goliášovi. V té situaci jsme i nyní. 

Každá generace, každá etapa musí projít zkouškami, aby obstála, aby mohla nést ono dědictví otců.

Amen.

Homilie Dominika kardinála Duky OP při mši za oběti heydrichiády 24.10.2020 v době koronavirové karantény v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha.