Vaše Eminence,

vážení přítomní,

bratři a sestry v Kristu.

Rád bych poděkoval za pozvání a za přivítání na půdě Chorvatska, ve starobylé záhřebské katedrále, abych spolu s vámi oslavil slavnost nebeské ochránkyně města Zagrebu, blahoslavené Panny, nazývané lidem Chorvatska: „Maria, Madre di Dio della Porta di Pietra“.

Začínáme tuto slavnost ve vaší katedrále Nanebevzetí Panny Marie, sv. Štěpána a sv. Ladislava. Vstoupil jsem do této katedrály s vědomím, že přicházím z Čech, ze země, z které přišel váš první biskup Duch z Hahótu, který byl zde uveden králem sv. Ladislavem. Vaše katedrála, tak jako katedrála v Praze odkud přicházím, má dlouhou historii. Románskou podobu vaší katedrály zničil ve 13. století tatarský nájezd a povstala z popela díky obnově řízené biskupem Timotejem. V 19. století, kdy se dostavovala naše katedrála v Praze, byť dostavba skončila před devadesáti lety, zemětřesení v roce 1880 zničilo vaši katedrálu, ve které jsou pohřbeni hrdinní obránci vaší země, jako např. Bán Zrinski, a tak dostala při dostavbě novogotickou podobu jako má i naše. Nalezl v ní také místo odpočinku statečný bojovník, pastýř svého stáda, bl. kardinál Alojzije Stepinac, muž, který zahajuje čtveřici primasů, Stepinac, Mindszenty, Beran, Wyszyński, a můžeme říci i jejich společný a bolestný osud. Oni mluví jasnou řečí i dnes, kdy je podobnými ideologiemi a metodami atakována naše církev, pro kterou pracovali, žili a trpěli. Naše úsilí o kanonizaci těchto čtyř pastýřů církve je nadějí, ale také směrem, kterým se mají ubírat naše kroky a postoje dnes. Bez statečnosti a pravdivosti nemůže církev obstát a oni by také nebyli svatými. Po slavné bohoslužbě zde v této starobylé katedrále, ve které při bohoslužbě zněl jazyk, pro který pro nás vytvořili písmo naši svatí věrozvěsti sv. Cyril a Metoděj, dnes zní v našich katedrálách bohoslužba v mateřském jazyce, což potvrzuje naši identifikaci a sepětí naší kultury a státnosti s křesťanskou vírou v Toho, jehož matkou je Panna Maria, Madre di Dio della Porta di Pietra.

Velmi často můžeme slyšet, že církev dává ženě vždy jenom druhořadou roli, a to především v kuchyni u plotny. Slavíme-li liturgii, v prvním kánonu při modlitbě „V tomto společenství“, spočteme-li jména svatých mučedníků - mužů a svatých mučednic - žen, jsme v rovnováze. V církvi uctíváme světice; ano matky, vdovy, panny, dokonce mladičké dívky, ale máme také i Učitelky církve! Ještě jsem se v životě nesetkal s Učitelkami marxismu-leninismu. Myslím, že je to samozřejmé, protože žena - matka není rozsévatelkou závisti a nenávisti, ale mateřské lásky. Kolikrát zde zaznělo ono oslovení Madre di Dio (Majka Božja), ano vaše katedrála je zasvěcena Panně Marii, jejímu Nanebevzetí. Ona následuje svého Syna, Toho, který se stal člověkem v jejím lůně. Antická kultura, která měla svůj domov i v Chorvatsku, jak o tom svědčí např. katedrála ve Splitu, hledala přátelství s bohy. Není to dávno, co jsme četli ve Skutcích apoštolů, jak sv. apoštola Pavla a Barnabáše považovali za návštěvu Dia a Herma. Ovšem v případě Ježíše Krista ta cesta vede jinak. Bůh nepřichází do světa, aby šokoval a byl obdivován. Přece Pán Ježíš říká: „Nepřišel jsem, aby se mi sloužilo, ale abych sloužil.“ Bůh se stává člověkem a Panna Maria je nazývána Theotokos, Bohorodičkou.

Člověk byl stvořen podle prvních stránek Bible jako muž a žena, je Božím obrazem, podobou, ale v komplementaritě. Jak chápat ono Zjevení Boha v oplodněném vajíčku? Boha nikdy nikdo neviděl. Tedy jakou můžeme mít představu o Bohu? Upřímně řečeno, nemůžeme! Tak jako oplodněné vajíčko nepřipomíná člověka, ani muže, ani ženu. Ale je v něm obrovská potencialita, je v něm ukryta možnost, schopnost stát se a být plně člověkem, mužem či ženou. A to je důvod, proč chráníme lidský život od jeho počátku, od onoho zlomku vteřiny, v kterém je přítomen genom ženy či muže. Zamýšleli jsme se někdy nad touto cestou Božího Syna k nám? Nad smyslem života a posláním Ježíše Krista? Bůh k nám nepřichází, aby byl naším vládcem, tyranem, despotou. Přichází k nám, aby nám rukou Ježíše Krista nabídl pomoc a ve smlouvě lásky zpečetěné jeho Krví a vydáním jeho Těla jsme i my zváni do tohoto Božího společenství. To je smysl Nanebevstoupení Páně, svátku, který jsme slavili, ale to je také i smysl Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, což je de facto nejstarší mariánský svátek. Termín Theotokos, odborný teologický výraz efezského koncilu, se stává symbolem římské baziliky Santa Maria Maggiore, kde byl schválen překlad Písma svatého a liturgických knih, které přeložili do staroslověnštiny naši věrozvěsti sv. Cyril a Metoděj. O tom svědčí v této katedrále nápis v prvotní abecedě, glagolici a zde v Záhřebu do 2. vatikánského koncilu byla staroslověnská liturgie.

Panna Maria, ochránkyně hlavního města Zagrebu, plní roli ženy matky, která chrání své dítě devět měsíců pod srdcem, která ho živí vlastním tělem, vlastním mlékem, v nemoci jej ošetřuje a bdí u jeho lůžka, a proto my všichni, když jsme byli malí, hledali jsme jako první útočiště u své matky.

A tak stojí Panna Maria jako ochránkyně v bitvě u Lepanta, Čenstochovská Madona zachránila Polsko v době třicetileté války, v 17. století zachránila Evropu u Vídně. Vladimirská ikona Matky Boží oblétla v letadle několikrát obleženou Moskvu za 2. světové války a  Kazaňská Madona nesená v procesí ulicemi Leningradu, Moskvy a Stalingradu ochránila tato města před nacisty. Myslím, že i v této naší složité,  z hlediska bezpečnosti napjaté době, máme opravdu naději a také důvod, abychom se k ní, nebeské ochránkyni města Zagrebu, vydali. Půjdeme po kamenité dlažbě. Kámen je však symbol pevnosti a věrnosti. Tak je nazýván Bůh ve Starém zákoně: „Ty jsi má skála.“, zpívá žalmista. Jako Boží děti bychom na této cestě měli být pevnějšími, abychom dokázali ve své víře obstát jako kamenné stěny.

Amen.

Chorvatský překlad kázání