Milí spolubratři v kněžské službě, sestry a bratři v Kristu, milí přátelé,

chci vás všechny i každého zvlášť pozdravit na prahu nového roku 2016. První den roku je od pradávna významný svým spojením s nejrůznějšími tradicemi. I já bych rád dodal několik slov.

První den občanského roku jakoby se narodil z bilancování roku předchozího. Je však obrácen do budoucnosti, je dnem předsevzetí a plánů. Oba pohledy – ten zpět, který bilancuje, i ten vpřed, který plánuje, k sobě patří. My věřící dobře víme, že správné předsevzetí a určení směru dalšího života může vzejít jen z pravdivého, klidného a věcného poznání předchozího jednání.

K ustáleným tradicím patří, že o těchto dvou tématech, tedy bilancování i pohledu vpřed hovoří lidé v čelních funkcích. Očekáváme tedy zásadní projevy politiků a státníků. Často však právě tato vystoupení odhalí, že jejich posuzování situace je jen směsí zastírání a planého ujišťování. Čím je situace vyhrocenější, tím více vystoupí na povrch jejich bezradnost a beznázorovost.

Zároveň s těmito lidmi v čele však hodnotíme a bilancujeme svou osobní situaci každý sám. Ptáme se: Kam jsme došli? Co můžeme v novém roce čekat? A co můžeme dělat? Tyto otázky zneklidňují každého, kdo si zachoval zájem, soudnost a lidskou zodpovědnost.

Jako pražský arcibiskup se obracím k vám, věřícím své arcidiecéze nejen jako ten, kdo má vést, ale i jako člověk, který patří mezi vás, který si je vědom, že tvoříme jeden Boží lid, jednu rodinu. Nechci vám podávat žádnou zprávu o stavu arcidiecéze, skládat účty a shora nadekretovat prováděcí nařízení. Chci vám předložit výsledek svých úvah a poprosit o podporu, pochopení, spolupráci, ale i o odpuštění tam, kde jsem se zmýlil. Moje úvahy sahají dál, než k horizontu jednoho roku. Na stolci svatého Vojtěcha jsem již pět let a budu-li živ a zdráv, ještě několik let společné práce nás čeká.

Dnešní den je i státním svátkem, který připomíná vyhlášení České republiky. Obracím se proto k celé naší společnosti. Byl bych rád, kdyby církev nebyla vydělována z tohoto celku, kam přirozeně patří svým životem. Jen tak můžeme poznat souvislosti a zamýšlet se nad úlohou Církve v naší společnosti. Již od 19. století byl vztah státu a Církve komplikovaný. V dobách obou totalit Církev byla zajedno s lidmi, nikoliv s režimem, který panoval. To dalo předpoklad, že po listopadu 1989 byly obsazeny biskupské stolce, obnovila se činnost řádů, církevní školství či charitativní působení. Navštívili nás papežové, urovnaly se diplomatické styky a v posledních letech se ze zcizeného majetku jeho část vrátila a část byla nahrazena finančně. Přitom musely být učiněny kompromisy na obou stranách, namnoze šlo o politická rozhodnutí, nikoli čistě právní. Citlivým bodem se stalo postavení katedrály a nemovitostí v areálu pražského Hradu. Spolu s  prezidenty Václavem Klausem a Milošem Zemanem považujeme katedrálu za dějinný symbol křesťanské víry a české státnosti. Katedrála je rovněž tak i symbolem kooperačního modelu spolupráce církve a společnosti, která má sekulární charakter. Svým významem je prvním chrámem v naší zemi. Nechtěl jsem, aby se z katedrály stal jen mrtvý památník, muzeum, nebo aby spadla, proto jsme došli k dohodě o společné péči o katedrálu a život v ní. V areálu Hradu bychom měli dostat ty objekty, které budou sloužit provozu Církve a jejích organizací.

Jsem si vědom, že jsem přátelsky i kriticky upozorňován na svůj mediální obraz. Ten ovšem dělají média, která vidí, že jsem vyjednavačem, diplomatem. Musím se ptát sám sebe, zda jsem v té správné míře duchovní či morální autoritou, zda nejsem příliš zdrženlivý v otázkách, kterými společnost žije. Nemohu odložit svou funkci a mluvit jen z osobní či duchovní autority. Mým biskupským heslem je „V Duchu Pravdy“. Nejsem člověkem, který by chtěl rozdmýchávat spory, přilévat oleje do ohně. Takových je v této společnosti dost. Nechci nahrazovat roli politických stran či sdělovacích prostředků. Bude-li situace zralá, nebojím se promluvit jasně a nekompromisně. Pak bude na každém z vás, zda mne budete vnímat jako autoritu.

V prosinci minulého roku papež František otevřel první Svatou bránu roku milosrdenství. V dějinách katolické církve tak je tento celý rok věnovaný milosrdenství pro všechny bez rozdílu. Do této brány, která je symbolem vstupu do rajského pokoje, není možné vstoupit bez usmíření se s druhými lidmi. Toto milosrdenství máme nést do svých rodin, do farních společenství a šířit ho do celé společnosti. Bez vzájemného odpuštění nedosáhneme smíření. Bez smíření nebude jednoty. A bez jednoty naši civilizaci odvane vichr nového věku jako opadané listí.

První leden se stal na přání blahoslaveného papeže Pavla VI. také dnem světového míru. Tento pokoj je ohrožován nejen na Předním východě, v severní Africe, ale i teroristickými útoky v evropských zemích. Uprchlická krize je pouze důsledkem neřešených problémů sužujících především tyto oblasti. Není možné jen léčit následky, ale je třeba usilovat na místě o nastolení míru a spravedlnosti. Současné přijímání uprchlíků vyžaduje na základě historických zkušeností nikoliv multikulturní přístup, ale takový způsob inkulturace, která respektuje lidskou důstojnost a zároveň i práva a tradice zemí, které nabízejí pohostinství. O této otázce jsem hovořil při nejrůznějších příležitostech, je možné se seznámit i se stanoviskem České biskupské konference či s prohlášením evropských biskupských konferencí.

Na tomto místě chci také promluvit ke svým spolupracovníkům, kněžím a dalším. Vím o vašem nasazení, únavě i starostech. I mé dny dělené po půlhodinách mají jen 24 hodin. Často nemohu být tam, kde bych chtěl a měl být, nechválím, nepovzbuzuji, nenapomínám. Za to, že se vám nemohu věnovat víc, se omlouvám. Aspoň takto ze srdce všem děkuji a zůstávám s vámi v modlitbě. Prosím o totéž.

Mění se generace, starší žádají klidnější místa a přicházejí noví mladí lidé. I v této souvislosti se musíme učit lepší komunikaci. Za klíčové považuji bourání zdi mezi kleriky a laiky, zdi, která je často vystavěna předsudky obou stran. Je třeba si vzájemně důvěřovat. Za minulého režimu byly narušeny církevní vztahy, dodnes je to vidět na osamělých kněžích, kteří jsou sami sobě papežem i kostelníkem. Kněz žije samotu pro druhé, ale nemá být opuštěn. Připravili jsme již i novou formaci seminaristů, která by měla být zčásti ve farních společenstvích, aby se budoucí kněží lépe seznámili s běžným životem a problémy, které je čekají.

V oblasti pastorace se udělalo mnohé a já velice děkuji všem, kdo přispěli k takovým akcím, jako bylo mezinárodní setkání mládeže pořádané komunitou z Taizé, které hostila Praha, každoroční Noc kostelů, či Dny víry. Otevřeli jsme se veřejnosti a mnohdy získali nečekané spolupracovníky.

Chceme více aktivizovat laiky ve farnostech, zaměřit se na evangelizaci a katechezi dětí ve školách. Chceme víc dělat pro jejich rodiče, pro církevní školky a školy, to vše také z výnosů navráceného majetku. Musíme se věnovat více i starým lidem, kteří jsou opuštění a nemocní. Ale nesmíme zanedbávat i sebe samotné – musíme umět odpočívat, scházet se, navzájem si pomáhat z pocitů osamění a opouzdření do ghetta jedné farnosti. Velkorysým projektem celé arcidiecéze je obnova poutního místa Svaté hory u Příbrami a budování duchovního centra ve Staré Boleslavi.

Dnešní svátek Panny Marie připomíná, že je Matkou jednoty křesťanů, Královnou míru, Prostřednicí všech milostí. Po celý rok se k ní budeme obracet jako k Panně mocné a útočišti hříšníků. Jsme pod její ochranou a jde s námi její Syn Ježíš, který se za nás obětoval. Je s námi Bůh Otec a spojuje nás Svatý Duch. Označme se Kristovým křížem a vyjděme v pokoji.

K tomu vám všem i celé naší zemi žehnám

+ Dominik kardinál Duka OP