Otec byl zabit ve známém masakru v Lanškrouně. Rodina Olbertů patřila mezi naše německé rodáky, katolíky organizované v rámci německé křesťansko-sociální strany, jejíž předák byl vězněn za své protinacistické názory v koncentračním táboře. Je to součást tzv. divokých odsunů a často neblahých kroků tzv. revolučních gard. Franz Olbert od svého mládí v rámci organizace Ackermann-gemeinde, organizace, která se zřekla jakéhokoliv násilí a odplaty hledala a hledá cestu smíru mezi „našimi“ Němci a Čechy. Zasloužil se on i členové této instituce o navázání přátelských a kulturních vztahů, jak na církevní rovině, tak i na politicko-státní. Vděčíme jim za obnovu stovky kulturních památek, církevních i světských, za pomoc v rámci církevního školství, kulturních aktivit, vzájemného poznávání a studia společných dějin. Je to známá připomínka W. Lorenze o roli třech národů, které budovaly naši vlast, Češi, Němci a Židé. Pohřbu se zúčastnili z německé strany velvyslanec SRN v Praze, představitelé politického života z Ackermann-gemeinde, generální konzulka ČR v Mnichově, zástupci duchovenstva a velký počet smutečních hostů. Jsem rád, že po odchodu na věčnost P. Antona Otteho, kterého jsme pohřbívali v Bambergu před rokem, mohl jsem posloužit spolu s exposlancem a místopředsedou parlamentu Pavlem Tolnerem a Ing. Tomášem Sedlákem jako i s pražskou skupinou vedenou panem Křížkem, a tak vyjádřit velký dík (srov. smuteční řeč na rozloučenou).

Smuteční řeč

Dominika kardinála Duky

emeritního arcibiskupa pražského

při zádušní mši sv. za Franze Olberta

kostel sv. Michaela, Mnichov 20. 1. 2023 v 10:00 hod.

Vážení smuteční hosté, milá zarmoucená rodino, drazí přátelé, sestry a bratři.

Přišel jsem, abych se rozloučil a vyjádřil vděčnost příteli, muži, který je mým krajanem. Moravská a Česká Třebová to je rozhraní dvou zemí koruny české. Mohu takto mluvit k vám, milí krajané, i když my, kteří jsme se narodili ve společné vlasti tvoříme zde i při této příležitosti jen malou menšinu. Většina z vás se již narodila po ztrátě domova vašich rodin, ale jak říká náš spolurodák kardinál Schönborn: ,,Jako dar jste dostali svobodu.“ 
Na rozdíl od nás, kteří jsme museli prožít 40 let pod diktaturou komunismu. Proč tento úvod? Protože v těchto souřadnicích se také vytvořilo moje přátelství se zesnulým Franzem Olbertem, emeritním generálním sekretářem Ackermann-Gemeinde. 

„Duše spravedlivých jsou v ruce Hospodinově.“ Tento výrok Písma svatého je pro mne jasnou odpovědí na otázku, kde se sejdeme. Prvním místem našeho setkání byl v dobách dávných Maria Kulm. V té nádherné mariánské svatyni, v které dozrálo mé povolání kněze dominikána a mohl jsem také i v této svatyni sloužit. Tedy již na sklonku šedesátých let jsem se poznal s vámi Ackermanny a i s Franzem Olbertem. Ne, nechci vzpomínat jen na opravdu velkou řádku slavnostních setkání, pohřebních, rodinných i přátelských. Můj dík patří Franzi Olbertovi a byl vyjádřen i dvěma zlatými medailemi svatého Vojtěcha, našeho velkého, pražské biskupa, Evropana a tvůrce nového světa, v kterém naše země vytvořily srdce Evropy. Je mojí povinností poděkovat za veškerou pomoc naší církvi v České republice za úsilí a velkou pomoc při obnově jak života církve, tak občanské společnosti v duchu křesťanského přátelství a nezištné opravdové lásky, kterou nazýváme caritas. Je to vaše dílo Ackermann-Gemeinde, které bylo vždy pro nás výzvou nejenom ke smíření, ale i k obdivu jak jste dokázali v novém prostředí vaší druhé vlasti reprezentovat i velké dary, kterými se občan německé národnosti, muži i ženy, podíleli na vzniku a růstu naší společné kultury zemí, v kterých se hovořilo česky i německy a byla přítomna i židovská komunita, která vedle svého jazyka hovořila německy i česky. Nedovedu si představit krásu panoramatu Prahy a rodné země bez pokladů, které jste spolu s námi vytvářeli. Ať už je to architektura chrámů a paláců, jako i selských stavení, výtvarné umění, hudba, literatura, umělecká řemesla, ale i veliký podíl v průmyslu. Na růstu kvality života v průmyslové oblasti či hospodářské činnosti, lesním a polním hospodářství. 

Jak velká a kreativní byla pomoc, kterou reprezentovali Franz Olbert, P. Anton Otte, Dr. Buch, rodáci z Maria Kulmu a Citic, Josef Stingel a Böhm, F. Döllner. Byl to podíl na založení Křesťanské akademie, obnově klášterů, znovu povstání krásy našich kostelů a chrámů. Je to velká etapa obnovy, na kterou nelze zapomenout. Vše se dělo s podporou mužů církve: Kardinál Julius Döpfner, kardinál Joachim Meisner, opati. Přitom nelze nevzpomenout Rohr … Byla to podpora německé spolkové vlády v Bonnu, i zemské bavorské vlády a dalších institucí. Vše to, co se mohlo realizovat po listopadu 89, mělo své kořeny v ilegálních kontaktech z doby, kdy naše společná rodná vlast byla pod diktaturou komunismu. Nové vztahy započaly právě na základě těchto odvážných a vírou posilovaných aktivit. To, že první návštěva prezidenta Václava Havla směřovala do Spolkové republiky Německo, je toho svědectvím, byl to i dík kancléři Helmutu Kohlovi. Myslím, že odchod Franze Olberta do Boží náruče zahojí rány zasazené nacistickou diktaturou a i tvrdostí z české strany, které připravily jeho rodinu, vaše rodiny o možnost žít na rodné hroudě. Avšak z této velké oběti, utrpení a bolesti vyrostla naše nová svoboda, kterou však musíme hájit proti všem, kteří se domnívají, že síla, bohatství a moc vytvářejí kvalitu a krásu života. Celý svůj život zasvětil drahý Franz Olbert pravému opaku. A tak nám také pomohl, abychom prožili plný a smysluplný život v přátelství a porozumění. Věřím, že všemohoucí Bůh, náš Pán a Spasitel, Matka Boží a naši společní světci s radostí přijali věrného dělníka v Božím díle.