Milí přátelé,

při četbě z Knihy knih máme vždy znovu a znovu příležitost připomenout si, že tuto jedinečnou knihu nám daroval izraelský národ. Vždy znovu si také uvědomujeme, že to nebyl pouze Starý zákon, ale že s lidem Izraele je bytostně spjat také Nový zákon a jeho poselství. Svědectví národa knihy se neomezuje na jeden národ, tak jako požehnání Abrahámovi, které je určeno už i nám. Izraelští proroci rozšiřují vizi o úloze izraelského národa a současně naznačují, jak velkolepá bude úloha Písma svatého.

Dnes nás úryvek z 1. knihy královské přivedl na slavnost posvěcení chrámu, který dal vystavět král Šalamoun. V celém vyprávění, pokud jsme pozorně naslouchali, nás mohla překvapit jedna zvláštní věc. Mluví se zde o tom, že kněží vnesli schránu Hospodinovy smlouvy do svatostánku a „ve schráně nebylo nic než dvě kamenné desky, které tam uložil Mojžíš na Chorébu“. V těch dvou deskách bylo napsáno deset přikázání. Ano, víme, že šlo o deset zásad, na kterých je postavena celá západní civilizace a to nejenom v Evropě, ale i v Americe a můžeme říci, že tato civilizace stále oslovuje i ostatní kontinenty. U mnohých z nás to ale probouzí otázku, proč kamenné desky, když to měl být dům Boží.

Když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, Hospodinova sláva, vznešenost a majestát. Hospodinova přítomnost měla zvláštní podobu. Oblak je něco, co se nedá zachytit. Ve svých představách mu nemůžeme dát žádnou pevnou formu. Podobně je to s oblaky na obloze. Můžeme je pozorovat, ale nemáme je na dosah. Nejen proto, že jsou daleko, ale také kvůli tomu, že stále mění svůj tvar, objevují se, mizí a při tom všem mohou působit mírně a jindy zase monumentálně či hrozivě. Podobně skrytý je Bůh v uctivém opisu Božího jména, které Izraelité nesměli vyslovit:  Já jsem ten, který jsem. Takovou odpověď dostává Mojžíš na otázku, když se ptá Boha, jaké je jeho jméno, kým vlastně je.

V okamžiku největšího ohrožení Jeruzaléma prorok Izaiáš říká králi Achazovi: Neboj se, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (tj. Bůh s námi). Bez něho lidský život nemá smysl. Není-li on, říká velký ruský spisovatel Dostojevský, pak všechno je nepravda, pak neplatí žádný zákon, pak jsou desky Desatera k ničemu. Vždyť nevyjadřují nic jiného než lásku a úctu k Bohu, jež je neoddělitelně spjata s láskou a úctou k druhému. Ale není-li on … Bible hovoří o člověku. Nepředkládá žádnou teorii, ani ideologii, která by měla být jakýmsi návrhem na proměnu lidstva. Je Božím slovem o člověku.

Apoštol Pavel připomněl, že šalamounův chrám měl svého předchůdce. To byl onen stan, ve kterém Hospodin doprovázel svůj národ. My oslavujeme jako „Chrám Boží“ Pannu Marii. Je to dům krásy i světla. To vše platí i o vašem chrámu postaveném půl století po třicetileté válce. Skutečnou krásu, platnost principů Desatera se třicetiletá válka, jejímž plodem byl nemravný princip „čí vláda, toho náboženství“ snažila zašlapat do země. Byli zde ale lidé, kteří se postavili proti. Jedním z takových byl první nominovaný královéhradecký biskup Jan Caramuel z Lobkovic. Právě tento veliký učenec, teolog, filosof a diplomat ve svém traktátu přesvědčuje císaře Ferdinanda III., aby tehdejší válku ukončil. Jan Caramuel si byl vědom toho, že takové zásady nepovedou k ničemu dobrému. Jeho postoje v této věci byly ovlivněny pravděpodobně také tím, že studoval ve Španělsku, na univerzitě v Salamance, kde působil Francisco de Vitoria, velký zastánce názoru, že žádný člověk se nerodí jako otrok a že nemáme právo sesazovat indiánské krále.

V jednadvacátém století jsme svědky toho, že násilí, moc a peníze usilují o to znovu opanovat svět. V Marii Panně se ale Immanuel – Bůh s námi – stává člověkem. V našich chrámech si při bohoslužbách uvědomujeme a prožíváme, co znamená skutečné jméno Ježíšovo, když ho přeložíme a vyložíme – Bůh s námi. On říká: Já jsem s vámi po všechny dny svého života. A když se loučí, tak při velikonoční večeři říká: Toto je moje Tělo. Toto je moje Krev. To jsem já. Člověk z masa a kostí, který dává za své přátele všechno. Ježíš Kristus vzal dvě desky Zákona a nic z nich nezrušil. Jen řekl: Stačí vám jedno přikázání. Ten, který je, je Láska. Odtud pramení naše mariánská úcta. Díky ní si plně uvědomujeme skutečnost velikého daru.

Nadějí je nový život a naší nadějí, jak vyjít z krize, je uvědomit si, že národ, který si nebude vážit nových pokolení, národ, který znovu neuvidí v dítěti, v manželství a rodině jedinou cestu pokračování života, nemůže mít dobrou náladu, ale také nemůže tvořit nadějnou budoucnost. To neplatí jen o našem národě, to platí o celém našem kontinentu, to platí i o brutálním potlačení čínské populace, kdy veliká část nenarozených dívek byla odsouzena. Proč říkám tato slova? Protože díky mariánské úctě také víme, že máme-li hovořit o Bohu a o náboženství, tak nemůžeme mluvit tak, jako bychom zapomněli na člověka, na jeho práva, na jeho důstojnost. Bůh byl v koncentračních táborech nacismu, byl v sovětských gulazích, byl v Leopoldově, Valdicích, byl s Josefem Toufarem, byl s Miladou Horákovou. Ptám se: Kde byl člověk v oné době? Ti, kdo tvrdili, že nám vybudují ráj na této zemi, po sobě zanechali jen spoušť.

Váš chrám díky vám všem dnes opět přitahuje pozornost svou krásou. Vám, kteří jste na něm pracovali, patří veliký dík. Jsme za to vděčni nejen městu, které mělo pro rekonstrukci pochopení, ale vlastně také celé naší společnosti, která řekla v listopadu 1989: Nejsme jako oni! Můj předchůdce kardinál František Tomášek v rozhodných chvílích pronesl památnou větu, když řekl, že církev je na straně národa. Já prosím jeho jménem, ať je národ na straně těch, kteří prolévali svoji krev pro spravedlnost. Amen.

Kardinál Dominik Duka OP