Carissimi,
zdravím Vás z katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha a právem mohu říct a Panny Marie.
Svatý Vojtěch je tu s námi nejen duchovně, což můžeme podle své citlivosti vnímat s různou intenzitou, ale skrze svou relikvii i viditelně a tělesně. Vystavená lebka svatého Vojtěcha k jeho oslavě nám připomíná nejen jeho životní příběh a zápas řeholníka, biskupa, misionáře, ale také spolu-architekta našeho kontinentu a pro nás zvlášť významně také střední Evropy, útvarů, které de facto přetrvaly v proměnách celého tisíciletí a v novém uspořádání pokračuje i v jednadvacátém století. Dovolím si tvrdit, že svatý Vojtěch teď hraje stejně důležitou roli, jako za svého pozemského života. Určitým způsobem jeho roli oživil kardinál Beran po druhé světové válce. Stalin a jeho Sovětský svaz brutálně využil vítězství ve válce a uvrhl střední Evropu do duchovní, politické a ekonomické poroby. Ze tmy a útlaku totalitního systému pak pozvedli a obnovili úlohu sv. Vojtěcha dva muži, kteří se výrazně zapsali do obnovy života našeho prostoru, a to sv. Jan Pavel II., slovanský papež a prezident Václav Havel. To jsou vlastně zakladatelé Visegrádské čtyřky.
Tuto slavnostní bohoslužbu slavíme v době koronaviru (čínské chřipky), v době úzkosti a nejistoty, která nám klade řadu otázek. V letošním roce si připomínáme i 100. výročí narození svatého papeže Karoła Wojtyły a současně i 15 let od jeho úmrtí v neděli na svátek Božího Milosrdenství 2. dubna 2005. O návštěvě Svatého otce 21. dubna 1990, první návštěvě papeže v historii naší země, mluvil při uvítání na ruzyňském letišti, dnes Letišti Václava Havla, člověk hledající a doufající ve vítězství Pravdy a Lásky, pan prezident Václav Havel. Mluvil o tom, že jejich úsilí jsou splněným zázrakem. Příští rok si připomeneme 10. rok od jeho úmrtí v neděli 18. prosince 2011. Do svého úřadu vstupoval s vizí pozvání papeže Jana Pavla II. spolu s navázáním diplomatických styků se Svatým stolcem. Od obou těchto událostí, splněných vizí, letos uplynulo již 30 let.
Jakou roli mohou hrát svatý Vojtěch a svatý Jan Pavel II. v této naší době, která hledá naději? Jak svatý Vojtěch, tak i sv. Jan Pavel II. jsou muži nezlomné víry a statečného vykonávání svěřeného úřadu. Oba nám svorně vzkazují: „Bez odvahy, statečnosti a trpělivosti naději nelze nalézt!“ Oba nám rovněž celým životem říkají: Je nutné nasadit se za druhé a doložit to činy. Mluvit o tom, říkat Mělo by se, nestačí. Jeden z nich nabídl své tělo v roce 997 a druhý na Svatopetrském náměstí 1981 a v roce 2005 celým svým závěrem života na této zemi.
Dnes při bohoslužbě, ačkoli jsme velmi omezení zdravotními opatřeními, si s vděčností připomínáme i návštěvu svatého Jana Pavla II., velkého ctitele svatého Vojtěcha, - papeže, který v milenijním roce svatého Vojtěcha naposledy navštívil naši vlast. Spolu s mladou generací této země nám tehdy připomněl v mém rodném městě Hradci Králové význam tohoto světce. Vyzval mládež k následování svatého Vojtěcha. Řekl při tom: Je to cesta zápasu, hledání Boha, který se v Ježíši Kristu stal cestou ke světlu a životu, která dává našemu životu smysl a radost.
Janu Pavlu II. patří dík i za znovuvytvoření biskupské konference v Československu po návratu svobody Církve. Pro nás, biskupy, je to také příležitost k reflektování cesty, kterou jsme jako Církev v našich diecézích urazili.
Nyní se chci také poohlédnout po mé cestě služby Bohu, Církvi, Vám. Ve svém věku i mém nasazení nejenom tak bilancuji celek, ale i určité etapy svého života a jsem pak nutně i osobní. Skládám totiž účty sobě, svému okolí i Bohu a nemohu se přitom vynechat. Tyto dny jsou pro mne vážným zastavením se na mé životní cestě. Věděl jsem na konci svého úřadu provinciála bratří kazatelů, že přijdu do Hradce Králové, abych kráčel ve stopách sv. Vojtěcha s úkolem převzít službu v jeho rodné diecézi, proto jsme se na jaře 1998 sešli s Otcem arcibiskupem Karlem Otčenáškem na Libici. Připomněli jsme si tak symbolicky naše první improvizované setkání před mlékárnou v Opočně v roce 1964, kde tehdá pracoval jako dělník a tam mě požehnal na cestu ke kněžství. Na Libici mě požehnal na cestu v následnictví po sobě samém. Uvědomoval jsem si jasně, od koho převezmu berlu. Arcibiskup Otčenášek byl příkladným vzorem biskupa, který neselhal v těžkých dobách totality, včetně dlouhodobého věznění, a poté se stal obnovitelem života svěřené diecéze, plný optimismu a naděje.
To byl také důvod, proč jsem po dvanácti letech svou cestu na svatovojtěšský stolec do Prahy z Hradce Králové začal zastávkou na Libici u sousoší svatých bratří Vojtěcha a Radima.
Ano, bilancuji deset let své služby při této katedrále, o jejímž osudu bylo třeba rozhodnout. Toto rozhodnutí v sobě nese symbol i vizi mého působení jako pražského arcibiskupa a primase českého. Bylo to deset tvrdých, ale i krásných let! Co ještě zbývá? Dokončit stavbu katedrály, tzn. zbudovat nové varhany. Díky vašim darům na jejich výstavbu jsou varhany hotové a připravené na transport z Barcelony do Prahy. Vzhledem k okolnostem této doby koronaviru to nebude snadné, ale musíme trpělivě pracovat se všemi překážkami, které nám stojí v cestě. V tyto dny končím rovněž své desetiletí služby v úřadu předsedy České biskupské konference a v sesterské Olomouci na plenárním zasedání bude zvolen nový předseda konference. Část agendy mé služby se tak uzavírá, a já děkuji:
Děkuji za vše dobré, za Vaši pomoc a spolupráci. Soud nad svým dílem ponechávám Bohu milosrdnému a všemohoucímu. Tváří v tvář Jemu a svým velkým předchůdcům prosím v duchu dominikánské řehole o Milosrdenství Boží a Vaše. Děkuji za přátelství, rady, pomoc a pochopení a chci odpustit vše, co bylo pro mne někdy nespravedlivé a ponižující.
Díky Bohu, který mě, slabého a nehodného vedl autentickou cestou kněze a Božího přátelství.
+Dominik kardinál Duka OP
arcibiskup pražský a primas český
(Praha, velikonoční oktáv 2020)
