Čechy, České království, či Česká republika leží ve středu Evropy. Křesťanství, které vytváří podhoubí naší existence má opravdu hluboké kořeny. První zmínku nalézáme již v době sv. Ambrože, kdy markomanská královna Fritigilda píše sv. Ambrožovi do Milána list s prosbou o zaslání instrukcí pro přípravu dospělých katechumenů. Odpovědi se však nedočkala, a proto se za ním vydala osobně, ale nezastihla jej už naživu. O dalším osudu tohoto přání a jeho naplnění nic nevíme. Později v 6., či 7. století nalézáme v hrobech Langobardů křesťanské symboly a dokonce v blízkosti Prahy byly archeology objeveny základy pravděpodobného křesťanského chrámu z této doby. V roce 831 přijímají moravští páni křest v Passově a poté v roce 845 čtrnáct českých vladyků přijímá křest v Řezně. Archeologické vykopávky potvrzují také přítomnost iroskotských misionářů. Text modlitby otčenáše ve staročeském jazyce prozrazuje předcyrilometodějský původ.

V roce 863 na pozvání knížete Rostislava přichází na Velkou Moravu cyrilometodějská misie. Velká Morava se tehdy rozkládala na území dnešní Moravy, západního Slovenska, severního Maďarska a části východního Rakouska (Panonie). Proč vzpomínám tuto dávnou minulost? Ona je totiž stále přítomna v naší historii i v současnosti. Křesťanství přichází, aby oslovilo naše předky na základě svobodného rozhodnutí. Co bylo důvodem k tomuto pozvání? Co ovlivnilo toto rozhodnutí knížete Rostislava? Byl to nový životní styl vyznavačů a ctitelů kříže, který lákal předky naší kotliny k přijetí křtu.

Slovanský výraz křest je odvozen z latinského slova crux, nebo německého Kreuz. Kříž, toto jedinečné setkání svobody a lásky, kterým je dílo našeho vykoupení v Ježíši Kristu, tak jako dílo stvoření v pojetí tomášovské tradice je dílem Boží lásky, tak je tomu také i s tajemstvím vykoupení. V tomto tajemství, v této teologické platonsky laděné interpretaci (editus – reeditus) souzní antická, židovská, ale i křesťanská tradice. S křížem se setkáváme v symbolice všech evropských národů, či států, ve státním znaku, či na vlajce. To je naše civilizace, to je Evropa. To je také naše schopnost porozumění a otevřenosti, solidarity i subsidiarity. S tímto vyobrazením tajemství vykoupení a znovustvoření se setkával pražský biskup sv. Vojtěch, první biskup české krve v Římě na Aventinu, kde ho spatřil na bráně baziliky sv. Sabiny. Je to první zobrazení Ukřižovaného (5. st. před Kristem). Kříž v apsidě římské baziliky sv. Klimenta nám připomíná, že zde je pohřben sv. Cyril – Konstantin, filozof, překladatel Písma do staroslověnštiny první slovanské Bible.

Plný význam cyrilometodějské misie, která obrátila naše předky ke kříži, se díky jeho pozitivnímu přístupu rozvinul za papeže Pia IX., který roku 1863 na návrh olomouckého arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberka určil 5. červenec svátkem sv. Cyrila a Metoděje. Lev XIII. ve své encyklice „Grande munus“ z roku 1880 hovoří o zásluhách Cyrila a Metoděje a Pius XI. připomněl význam cyrilometodějské tradice tím, že roku 1928 udělil velehradskému chrámu Nanebevzetí Panny Marie titul „Menší baziliky“ a roku 1932 prohlásil na žádost olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana bratry Cyrila a Metoděje za spolupatrony velehradské baziliky. Všechny kroky svých předchůdců zúročil papež Jan Pavel II., který Cyrila a Metoděje prohlásil za spolupatrony Evropy.

Cyrilometodějská misie, která přichází na Velkou Moravu, přináší liturgii ve srozumitelném jazyce, překlad Bible, ale také právní normy, které se staly základem státního práva a potažmo státnosti státních útvarů střední Evropy, kterou dnes vymezují státy tzv. Visegrádské čtyřky. Pro slovanské národy tato misie neznamenala jen přijetí křesťanství, ale také počátek vlastní kultury, psané abecedy, jejíž využití bylo velmi snadné pro zápis mluvené řeči.

Bezesporu mnohé z rovin tohoto temného století, „saeculum obscurum“, zůstává v zapomnění, o čemž svědčí i nedostatek potřebných historických materiálů. Víme však, že sv. Cyril a Metoděj byli Rostislavem na Velkou Moravu pozváni proto, aby se postarali o výuku nových kněží, neboť pasovský biskup Hartwig byl těžce nemocen, nemohl vykonávat úřad a křesťanský život v jemu svěřených zemích stagnoval. Po několikaletém působení na Velké Moravě odjeli oba bratři do Říma a docílili příslibu papeže Hadriána II., že slovanská řeč bude uznána za další liturgický jazyk. Biskupská konsekrace a návrat sv. Metoděje na Velkou Moravu nás tak musí vést k tomu, abychom od tohoto okamžiku chápali působení Cyrila a Metoděje jako misii římskou, jako misii, která upevňuje církevní nezávislost jak na byzantském patriarchátu, tak na autoritě římského císaře.

S jistou nadsázkou lze tvrdil, že cyrilometodějská misie vytvořila středoevropský prostor, který se bránil jak césaropapistickým snahám Byzance, tak i příliš těsnému sepětí římského císařství s církví, kterým byla ovlivněna i církevní politika Karla Velikého. Tradice ukazuje, že olomoucké biskupství o jistou autonomii (někdy úspěšně) vždy usilovalo. Cyrilometodějská misie je počátkem státnosti určené významnou vazbou mezi společností, státem a církví. Není náhodou, že tato témata byla v prostoru střední Evropy vždy velmi živá. Koneckonců o tom svědčí i současnost.

Přípravy na 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu jsou spojovány s výročím ediktu milánského, jímž bylo uznáno křesťanství v Římské říši. Shora zmíněná symbolika nám nabízí téměř geniální možnost propojení obou jubileí. Byl to právě autor ediktu milánského, Konstantin, kterému se podle legendy zjevil kříž před bitvou na Milvijském mostě, kříž, který proměnil tehdejší svět. V době po II. vatikánském koncilu, v době ekumény, ale i evropských integračních snah, kdy řada východoevropských zemí přistupuje k této spolupráci, stává se cyrilometodějská tradice a její ohlas výsostně důležitou a představuje rovněž náboženský, kulturní a politický předpoklad pro potřebné diskuse a reformy, kterým se starý kontinent nemůže vyhýbat.