Antonín Dvořák – umělec, hudební skladatel, který celý svůj život zasvětil Bohu a bohatě obdařen stojí na vrcholu světové kultury a reprezentuje katolickou církev svou tvorbou i příkladem života.

V současnosti si Evropané stále méně uvědomují, že je to právě křesťanská kultura budovaná po staletí právě na našem kontinentu, kultura, která přináší štěstí v životě většiny obyvatel naší planety. Jsme na rozhraní, kdy je potřeba si uvědomit její význam a hodnotu a zachovat a ubránit ji i pro další generace.

Křesťanská kultura vědomě kódovaná v 5. století Řehořem Velikým, po staletí prohlubována a obohacována je v současnosti pod silným tlakem pseudokultur, které snesou název kultury smrti. Jestliže antika vyústila ve svůj vrchol v helenismu, bylo to na základě neznalosti Nového Zákona. I další kulturní proudy po antice – renesance, klasicismus, nepostrádaly sice řád, ale působení Ducha Svatého, anebo jej vědomě potlačovaly. Lidé 20. století, kteří na toto období vědomě navázali, jdou ještě dál, nechtějí znát ani řád, ani Ducha Svatého. Vědomě se vracejí k pohanským tradicím. Avšak pro kulturního člověka je charakteristické, že čím je starší, tím více usiluje o řád. Avšak i tento řád bez požehnání Ducha Svatého je pouze lidským dílem, které může vést do slepé ulice. Proto je třeba navázat na římskou, gotickou, barokní a romantickou kulturu – tím je míněna kultura 19. století, která byla pod silným vlivem působení Panny Marie, za vzniku mnoha ženských řádů a řeholí.

Antonín Dvořák si hluboce uvědomoval nutnost navázání na tuto kulturní tvorbu od Řehoře Velikého až do jeho současnosti, je syntetikem uměleckých snah generací od 6. až k 20. století. Je bytostně srozumitelný pro všechny národy a v současnosti je nejhranějším autorem světa.

Jeho tvorba v sobě nese řád a hluboký obdiv a bázeň k Božímu stvoření, je plná bohaté inspirace jeho chvály. U Antonína Dvořáka poznáváme prvek známý nám ze Starého Zákona, kdy proroci přinášeli předobraz Ježíše Krista. Toto lze dobře charakterizovat na jeho díle Dědicové Bílé hory Op 30, které je hudební vědou označené jako jeho první významné dílo. Vítězslav Hálek, který napsal předlohu, zde oslavuje matku zemi. Dvořák ale svým samozřejmým vnitřním smýšlením ji přetavil v oslavu Panny Marie. Později úmrtí jeho tří dětí jej přivedlo k sekvenci Stabat Mater, kde oslavuje Pannu Marii přímo.

Neexistuje hlubší dílo stejné formy u jiných autorů, než jsou právě díla Dvořákova – Stabat Mater, Rekviem a zvláště Te Deum, které nese v sobě intenzivní účinnost. Podobně jeho další díla: Žalm 149, Op 79, Mše D Dur, Biblické písně.

Oratorium Svatá Ludmila Op.71 je dílo ukazující na počátky křesťanské kultury v našem národě, kterými jsme se zařadili v závěru 1. tisíciletí mezi vyspělé národy Evropy, je jeho nejrozsáhlejší dílo, kterému věnoval zvláštní pozornost v jeho evangelizační – katechetické rovině.

Pro střízlivou přijatelnost, hlubokou věrohodnost, autentičnost tvorby Antonína Dvořáka nese jeho dílo velký potenciál pro ozdravení umění a kultury dneška. Hudbou dovedl sdělit „Dobrou zvěst“ – „Evangelium“, které přináší člověku naději plynoucí z pevné víry v živou a oživující Lásku.

Další odkazy:

Festival Dvořákova Praha oceněn kardinálem Dukou (novinky.cz)
Svatovojtěšská medaile pro festival (apha.cz)