Laudatio u příležitosti udělení „Medaile smíření Ackermann-Gemeinde na paměť Hanse Schütze“ 18. června 2011 v Prachaticích

Vážená paní spolková místopředsedkyně Ackermann-Gemeinde, vážený pane předsedo českého sdružení Ackermann-Gemeinde, vážení členové Ackermann-Gemeinde, milý spolubratře profesore Rethmanne, vážené dámy, vážení pánové, sestry a bratři, drazí přátelé, zejména však a především náš milý monsignore Antone Otte!

Je pro mne ctí a zároveň velkou radostí, že mohu promluvit na dnešním slavnostním vyznamenání kanovníka Mons. Antona Otteho „Medailí smíření Ackermann-Gemeinde na paměť Hanse Schütze“.Pro všechny, kdo ho znají jako muže, který celá desetiletí neúnavně usiluje o smíření mezi oběma národy, které po staletí společně obývaly území někdejších zemí České koruny a přispívaly k jejich bohatství a kráse, je Anton Otte postavou od své staré českomoravskoslezské vlasti již zcela neodmyslitelnou. Dá se říci, že ji vlastně nikdy neopustil, i když dlouhou dobu žil mimo ni. Považuji za velmi symptomatické, že Monsignor Otte, jenž se sám cítí a označuje jako Deutschböhme, dostává vyznamenání ve městě, odkud pochází jiný velký Deutschböhme, neúnavný šiřitel křesťanské víry a křesťanských životních a civilizačních zásad v severní Americe, svatý Jan Nepomuk Neumann, jehož dvousté výročí narození letos slavíme a který je ústřední postavou dnešní poutní slavnosti.

Mons. Anton Otte přísluší ke generaci, kterou dějinné události, zejména druhá světová válka a její důsledky, zasáhly zvláště hluboce a velmi bolestně. První léta poválečná a čtyřicet roků komunistické diktatury přivodily rozvrat, který dodnes není překonán a stále vyvolává spory, nedůvěru i nevraživost. Úkolem, kterému oslavenec věnuje všechny své síly již celé desítky let nejen v rámci zásad a cílů Ackermann-Gemeinde, je smíření jakožto podmínka a jediné východisko pro nezatíženou budoucnost.

V historické i individuální paměti Čechů a Němců jsou stále ještě přítomná mnohá traumata zaviněná mnichovskou dohodou z roku 1938, následnou tvrdou německou okupací Čech a Moravy i poválečným vysídlením Němců mnohdy formou vážného ponižování a divokého vyhnání, s následnou ztrátou kořenů. Jásot vítězů přehlušoval bolest a utrpení poražených.

Myslím, že pro nás zde shromážděné bude nanejvýš užitečné vyposlechnout si, co pozoruhodného říká sám oslavenec o fenoménu usmíření jako centrálním úkolu nejen Ackermann-Gemeinde, nýbrž i jako o svém nejosobnějším tématu základě zkušeností a poznatků získaných na nejrůznějších úrovních, nikoli pouze z činnosti mezi vysídlenci, ale např. i ze své práce s trestanci.

„Smíření se nedá zvládnout nějakou ,omluvou‘. Smíření není sentimentálně oportunistická tlustá čára za mrzutou záležitostí. Hlubokých zranění není možné se zbavit ani jejich vytěsňováním, ani zbožnými výzvami. Nelze je odstranit ani poukazováním na křesťanskost, na požadavky horského kázání, na důležitost pokání. Zranění je třeba brát velmi vážně, musí se umožňovat, aby se o nich mluvilo stále znovu. Často se nedají odstranit vůbec (v nejlepším případě se zajizví, ale při každé změně počasí znovu začnou bolet).

Na rozdíl od rozšířených názorů je usmíření především záležitostí zraněného. Pouze ten, kdo byl zraněn, je s to začít s usmířením, měnit stav neusmířenosti. Oběť musí pochopit, že pachatel je na tom hůře. Pachatel je ,vně‘ a nedokáže neusmířenost měnit, nedokáže přispět k usmíření, jestliže je nechce oběť! Nikoli nevýznamnou úlohu přitom hraje strach, že odmítáním usmíření bude ještě dál a víc vyobcováván. V evangeliích směřuje Boží cesta usmiřování vždy k viníkovi, k ztracenci, k hříšníkovi.

Smíření je vysoký požadavek a vyžaduje vysokou cenu – odříkání a oběť. Usmíření je vposledku milost. Platí o něm, co říká Ježíš: ,Beze mne nezmůžete nic.‘ Usmíření je stav, který se nedá vynutit. Nám lidem se usmíření často jeví jako nadměrná zátěž. Proto je třeba usilovat o uskutečnitelné cíle, o jednotlivé kroky k usmíření. Oběť často tíhne k soucítění a k nabídce pomoci tomu, kdo upadl do strázní. Sledovat společné zájmy, vyvíjet nějakou společnou činnost, to spojuje. Usmíření žije z toho, že se vzájemně opravdu poznáváme, že u druhého objevujeme nové stránky, že na samy sebe pohlížíme skrze jeho neusmířenost a že takový pohled umožňujeme.

Nezbytným krokem, jehož se při procesu usmiřování nesmíme zřeknout, je vypořádat se s problémem nároků. Rázné setrvávání na nárocích, odtržené od pevného úmyslu smířit se, se může stát příčinou nových křivd a nového utrpení. Odpovídat na prosbu o usmíření právními nároky může usmíření zablokovat. Zasazujeme-li se o právo, musí na nás být nějak patrné, že se cítíme vázáni vyšší spravedlností horského kázání, kde má usmíření přednost dokonce před přinášením oběti! Jakožto ty, kdo na sebe vzali nároky následování Krista, měla by nás pohánět vášnivá touha po smíření a pokoji.

Základní postoj smíření je možný pouze v živém vztahu ke Kristu, spočívajícím v naslouchání Božímu slovu, v setkávání s Kristem v modlitbě a ve svátostech. Takový vztah žije ze síly společenství – církve. Zakoušíme jej při společném slavení a modlitbě. Žádá od nás lásku a činorodost.“

Zmíněná činorodost  je výsostným znakem dnešního oslavence stejně jako charakterizovala svatého prachatického rodáka. Nikoli pouze o Němce původem z českých zemí se Mons. Anton Otte nezměrně staral a stará od šedesátých let minulého století, nýbrž i my zde v České republice mu vděčíme za činnost vskutku obdivuhodnou a vysoce záslužnou.

Za komunistického režimu byla vystavena pronásledování většina společnosti, zejména však církev. Po převratu roku 1989 proto její představitelé poukazovali na to, že nejhorší rozvrat způsobený v oné době byl rozvrat člověka.

Anton Otte, který působil v arcibiskupství Bamberk jako děkan ve vězeňské službě, se stal roku 1991 vedoucím pracoviště Ackermann-Gemeinde zřízeném v Praze a ujal se příkladným způsobem úkolů s touto novou situací spojených. Byl k dispozici kněžím, řeholníkům a řeholnicím i laikům jako informátor a rádce. Neúnavně se podílel na zajišťování pastoračních úkolů při službě církve v nyní opět svobodné, pluralitní společnosti v České republice. Biskupové, kněží i laici jsou mu za to mimořádně vděčni.

Za dvacet let svého blahodárného působení pomáhal připravit mnoho německo-českých konferencí a sympozií k historickopolitickým otázkám a sám na nich přednášel. V této souvislosti je třeba jmenovat iniciativy věnované výstavbě demokratické společnosti v České i Slovenské republice, mimo jiné například semináře o katolické sociální a společenské nauce. Podporoval publikace zabývající se rozmanitou aktuální tematikou i budoucími úkoly. Jeho činnost pro organizaci církevního života zejména se zapojením laiků a pro organizaci společenského řádu padla v České republice na úrodnou půdu. Přirozeně věnoval svůj zvláštní zájem Němcům žijícím v Česku a můj předchůdce, kardinál Vlk, jej výslovně pověřil pastorací německých katolíků v pražské arcidiecézi.

Otázka smíření a nového uspořádání sousedských vztahů mezi Němci a Čechy  nabyla samozřejmě mimořádného významu po pádu železné opony. Již dlouho předtím, od svého založení roku 1946, si toto za svůj cíl vytkla Ackermann-Gemeinde ve snaze vyrovnat se s křivdami spojenými s vyhnáním Němců. Stejnou měrou jí však šlo o realizaci lidských práv, především svobody náboženství a víry v době komunistického útisku, jakož o vzdělávací činnost. Anton Otte se těchto aktivit velmi úspěšně podílel na různých úrovních a s různými skupinami jako duchovní rádce.   

Jakmile to nové poměry umožnily, byl organizátorem mnoha setkání Čechů s bývalými německými krajany a četných poutí a byl při nich oblíbeným kazatelem. Podněcoval obnovy kostelů v pohraničních oblastech České republiky s výraznou sudetoněmeckou podporou. Byl a je vždy rovněž vítaným a vyhledávaným partnerem při debatách o citlivých otázkách sousedství Čechů a Němců. Platí to především o pražské státněpolitické sféře, zejména z těchto diskusí těžili diplomaté a představitelé církve a vědy. Prokazoval tak při nejrůznějších příležitostech nejen své staré vlasti, ale též Spolkové republice Německo službu jako znamenitý rádce a pomocník.

Obě země, Spolková republika Německo i Česká republika, jeho zásluhy také oficiálně ocenily, rovněž tak i církev. Vyjmenujme alespoň ty nejvýznamnější: 28. října 1996 se stal nositelem Řádu T. G. Masaryka, 9. října 1997 mu byl propůjčen Spolkový kříž za zásluhy se stuhou. 7. listopadu byl jmenován nesídelním kanovníkem královské kolegiátní kapituly svatých Petra a Pavla na pražském Vyšehradě a papež Jan Pavel II. ho 18. prosince téhož roku jmenoval papežským kaplanem. 25. září 2002 obdržel Spolkový kříž za zásluhy první třídy. V červnu 2005 se stal sídelním kanovníkem královské kolegiátní kapituly svatých Petra a Pavla na pražském Vyšehradě a 29. června 2009 jejím děkanem.

Vyjmenovat všechny jeho funkce a tituly ve Spolkové republice Německo by zabralo dlouhou dobu. Avšak tento náš přítel, který je nositelem tolika vyznamenání a titulů a záslužných kříži, ví ze své životní zkušenosti především a zcela konkrétně, co znamená nést kříž Kristův a pomáhat nést kříž ostatním. Kříž procesu usmíření nelze nést bez žité víry v Krista, k níž Mons. Anton Otte říká toto:

„Život z víry v Krista chápu jako život ze základního Božího postoje smíření. ,Bůh chtěl celou svou plností  přebývat v Kristu, aby skrze něho všechno smířil.‘“

Milý spolubratře, příteli a krajane, s velikou vděčností za Vaše dílo a s nadějí ve Vaše další aktivity v naší zemi Vám jménem církve v Čechách co nejsrdečněji blahopřeji k propůjčení Mediale smíření Ackermann-Gemeinde. Zároveň blahopřeji české církvi a obyvatelům této země ke skutečnosti, že u nás Ackermann-Gemeinde rozvíjí svou prospěšnou činnost a zejména že zde máme Vás a můžeme těžit z Vašeho mnohostranného a tak záslužného působení.

Mnohému jsme se od Vás naučili. Bůh Vám žehnej.

Mons. Dominik Duka OP, arcibiskup pražský