Přicházím ze země Vašich sousedů, o které se hovoří, že patří mezi nejateističtější země světa nebo Evropy. Rád bych však konstatoval, že téměř polovina obyvatel je pokřtěna a jedna třetina se dobrovolně při sčítání obyvatel hlásí ke křesťanství, z toho 93% k Římskokatolické církvi. Ateizmus vyznává 7-10% celkového počtu obyvatel, dle statistických výpočtů, při některých dílčích výzkumech může tento počet dosáhnout 15-18%. Kam patří zbytek obyvatel? Či většina obyvatelstva? Vyznává víru „v něco“, doslova: „Nevěřím, ale něco musí nad námi být.“ Tento „něcizmus“ vyrůstá z padesátileté nadvlády militantního ateizmu a praktické absence filozofického a teologického vzdělání téměř absolutní většiny obyvatelstva, včetně i těch, kteří jsou pokřtěni. Vzhledem k 2,5% vyznavačů ateizmu ve světě (srv. statistika Encyclopaedia Britannica) je to minimálně 4x více vyznavačů ateizmu v České republice než ve světovém průměru.

Životní osud Římskokatolické církve prošel v České republice ve 20. st. řadou proměn a zvratů, které zanechaly tento stav:

1) Po první světové válce více jak 20% české populace (netýkalo se ostatních národností v ČSR) přestoupilo do národní Československé církve. Na začátku 21. století klesl počet vyznavačů této církve na 10% původního počtu.

2) Po druhé světové válce po vyhnání obyvatel německé národnosti ztrácí Římskokatolická církev cca 25 % ze svých vyznavačů.

3) Dvě velké vystěhovalecké vlny po únoru 1948 a po srpnu 1968 snižují řádově počet věřících Římskokatolické církve o čtvrtinu milionu věřících.

4) Dále je k tomu nutné připočíst decimaci především věřící inteligence v době nacistické okupace a komunistické diktatury.

5) Během 20. století ztratila církev své tři opěrné sloupy náboženského života: rolníky, živnostníky a šlechtu, které byly likvidovány.

6) Během let 1956 - 1990 došlo k transferu 2/3 obyvatel venkova do měst (tím na venkově 2/3 církevních budov ztrácejí svůj význam a využití).

7) Nelze opominout násilnou ateizaci prováděnou formou zastrašování a diskriminace (propouštění ze zaměstnání, zabavování majetku, znemožnění studia, finanční postihy, zesměšňování apod.).

Tyto skutečnosti nejsou dostatečně zvažovány jak uvnitř České republiky, především sdělovacími prostředky a sociologickými průzkumy, které provádějí často lidé bez konkrétních historických znalostí a nejsou vůbec seznámeni s náboženským životem. Interpretují statistická data často pouze s jízlivým konstatováním o úbytku, či poklesu. Srovnáme-li pokles věřících u ostatních konfesí, můžeme, či musíme konstatovat, že 50% úbytek věřících Římskokatolické církve během 20. století má svůj přirozený „výsledek“, který není možné zjednodušeným způsobem nazvat „vymíráním věřících“, apostazí, či neschopností církve udržet svůj počet věřících. Biologický pokles věřících je dán tím, že starší generace, které byly početnější a ve víře více zakotveny a formovány, odcházejí postupně na věčnost a několik desítek let trvající demografický pokles nedovoluje, či přímo znemožňuje růst počtu věřících. Ateizmus a vysoká míra sekularizace v České republice má odlišné kořeny než je to v Belgii, Holandsku, či v nových spolkových zemích zde v Německé spolkové republice.

Náboženství v sekularizované společnosti není téma, které by se objevilo v České republice nově. Československo vzniká jako sekulární stát nábožensky neutrální s tendencí provést odluku církve od státu po francouzském vzoru z roku 1905, což se nepodařilo a vzhledem k vnitřním poměrům v roce 1928 dochází k uzavření smlouvy s Vatikánem (Modus vivendi) a rok po té se prezident T.G.Masaryk přihlásí ke svatováclavské tradici a nastupuje náboženský smír, který vrcholí náboženskou politickou manifestací v roce 1935 na celostátním sjezdu katolíků v Československé republice, což bylo chápáno také jako demonstrace proti nastoupivšímu nacionálnímu socialismu v Německé říši. Vzhledem ke zkušenostem s tzv. socialistickým zřízením v NDR nebudu se podrobně šířit o situaci v ČSR resp. ČSSR, jen podotknu: pro nás, především katolíky se náboženský prostor jevil jako ostrov svobody.

Nemíním zmiňovat a rozebírat otázku tzv. sekularizace v období osvícenství, či liberálního 19. století, které chápalo svobodu v náboženských otázkách spíše jako „svobodu od náboženství“ a církve byly různým způsobem vytlačovány a věřící částečně diskriminováni. Z tohoto důvodu jakobínská diktatura, se všemi projevy násilí a diskriminace věřících, dokonce i projevy genocidy věřících v Bretani, mohla být zamlčována a přehlížena.

Nová vlna sekularizace v západním světě objevující se koncem 60. a začátkem 70. let 20. století vyústila především po pádu berlínské zdi a v období jakési „belle epoque“ v koordinovaný proces, který dostává podobu mediálního, či politického ostrakismu a v mnoha případech, někdy i právem, vyvolává obavy, že období demokracie a náboženské svobody dochází konce. O tom svědčí nárůst extrémistických skupin nových politických stran s výrazně autoritářskými projevy. Vyvolávání dělby, která má pomoci rozlišit pravicové, či levicové extremisty, je nesmírně umělé a často se jedná o zakrývání skutečnosti. Zde se odvážím tvrdit, že formy militantního sekularismu nejsou zdaleka tak výrazné v postkomunistických zemích a to především proto, že způsoby s kterými militantní sekularizmus pracuje, jsou až příliš zjevné a podobné těm, které jsme prožívali v době komunistického útlaku a nesvobody. Také i proto, že tímto způsobem pracují některá media a lidé, kteří se podíleli na udržování komunistického systému. Často nejsou schopni ani změnit socialistický slovník, tzv. svou „ptydepe“.

Zdají se vám moje úsudky příliš příkré? – Odpusťte, ale moje životní zkušenost i pozorování a studium těchto jevů mě nedovolují mluvit jinak.

Jistěže tak, jako vy pozorujete početní oslabení tradičních církví a náboženských společností v současné Evropě, bylo by snadné argumentovat katastrofálním demografickým poklesem, který je nutně také příčinou hospodářské krize. Musíme však také přiznat, že síla fundamentálních (nikoli fundamentalistických) principů je oslabena tím, že značná část křesťanů na ně ve svých postojích rezignovala. Jakoby se drolily pilíře náboženského života. Atomizace společnosti zasahuje i církevní instituce, které ztrácejí svou autoritu a přitažlivost. Zdálo by se, že je třeba hledat jiná řešení. Není výzvou islám, hinduismus či budhismus, nebo dokonce návrat k předkřesťanské minulosti? O podobných úvahách slyšíme nebo čteme. Naproti tomu problém sekularizace jakoby se shora zmíněných entit ani nedotkl. Je to skutečně pravda? Z části ano! Sekularizace, autonomní poslání světských skutečností, či světskost má své místo jedině v křesťanství. Ježíšovo odmítnutí božské hegemonie císařství dostalo v dějinách Evropy a samotného křesťanství různé podoby, ale bylo vždy přítomné. Autonomie světskosti a nutnost jejího respektování šlo vždy ruku v ruce. Nebylo však a není ani snadné dnes ustanovit pevnou rovnováhu. Shora zmíněné formy náboženského života (islám, hinduismus…) prakticky nikdy tuto otázku nenastolily a nevěřím, že by přinesly v té podobě, jak je známe, opravdové a šťastné řešení. Přináší je tedy ateistický či postmoderní relativizmus?

Právem lze připustit, že výrazná rezignace na racionalitu způsobila, že křesťanství není schopné vést dostatečný a potřebný dialog se současným světem v době radikální proměny. Není to však také zaviněno výrazným poklesem úrovně vzdělání a masovou orientací populace na hedonismus a zábavu? Myslím, že i úroveň naší katecheze co do obsahu a formy není adekvátní současné škole a vědeckému bádání. Její popularizovaná forma je často prezentována v rozporu s naší interpretací biblického textu. Skutečnost této nepřipravenosti se projevuje v životě církve, ve stereotypu zabývat se historickými problémy a vyhýbat se problému současnosti. Není to však pouze problém teologie, ale téměř všech humanitních oborů. Příběhovost, esejistika a literární formy chtějí nahradit vědecké metody a argumentace. Prožitek a extatická zkušenost jsou předkládány jako jediná možná náhrada. Racionalita je znevažována, odmítaná či vysmívaná. Naše řeč o Bohu vyvolává často onen útěk „k něčemu“, k transcendentnu, které nás překračuje, či v našem českém prostoru „k duchovnu“. Pozorujeme-li, či správněji při četbě textů militantních stoupenců ateizmu (např. R. Dawkins) máme před sebou až triviální formu odmítání teizmu, ale argumentací, která je na hony vzdálena racionalitě a principům logického myšlení.

Bludný kruh ateizmu, který odmítal Boha nejprve na základě rozumu, poté z důvodu voluntaristických (svoboda jednotlivce, svoboda tříd – odstranění vykořisťování), či bezuzdného hedonismu, je kruh vnitřně uzavřen a podle mého soudu není schopen další argumentace. Může se pouze pohybovat v bludném kruhu v Hegelově spirále. Přesto v těchto projevech vidím spíše výzvu k naší vlastní opravdové práci, než pouhé kaceřování těchto fenoménů. Tak jako uvnitř církví pozorujeme na základě zmíněné nedostatečnosti racionality, tendenci k uzavřenosti a extrémním postojům zleva i zprava, které nejsou řešením, ale vyrůstají spíše ze strachu o budoucnost, někdy se dotýkají až existenciální úzkosti, ale přitom vypovídají i o nedostatku víry a důvěry, které by mohly být zakotveny skutečně logicky-teologickou argumentací. Tak je tomu také, domnívám se, s fundamentalistickými a někdy až fanatickými postoji neoateizmu s neoliberalistickými projevy postmoderní sekularity.

Nelze si myslet, že žijeme ve světě postmoderny. Třetí historicky největší stěhování národů a proces globalizace urychlovaný novými technologiemi a zprostředkovaný mediální dálnicí současných sdělovacích prostředků propojil svět, v kterém náboženství hraje překvapivou, důležitou a ne vždy příjemnou roli. Nábožensky laděné vojenské konflikty nejsou otázkou středověku či baroka, ale staly se součástí každodenního života. Vliv náboženství v politice, soudnictví, v rodinném i osobním životě, jak nám ukazují media v celosvětovém měřítku, spíše narůstá, než by klesal, což se netýká jen zemí třetího světa, ale i USA.

A tak s překvapením musíme konstatovat, že opravdu žijeme v postateistické době, přes zmíněné reakce a usilovnou snahu vytlačit náboženství z veřejné scény. Fundamentální náboženská neznalost určitých společenských a politických vrstev neschopná rozlišovat, si však neuvědomuje, že zápas o instituce, jako je rodina, obec, či lidská důstojnost, práva člověka, právo dítěte na biologickou matku a otce, jako i obhajoba role muže a ženy, jsou biologickou, psychologickou, kulturní i společenskou daností a nejsou to projevy náboženské víry. Jde o obhajobu pozemských skutečností, s kterými křesťanství musí počítat, protože je náboženstvím Boží inkarnace, v které se Bůh setkává se světem. Zničením těchto zmíněných hodnot neubráníme sekularizaci západní kultury v pravém slova smyslu, ale otevřeme dveře a připravíme cestu těm proudům, které zcela potlačí zmíněnou autonomii světskosti.

Myslím, že právě mediální dálnice nám může pomoci k tomu, abychom reflektovali skutečnost a nebyli naivně reakční ve smyslu naivního návratu do minulosti, kdy militantní ateistický sekularizmus umožnil nástup totalit, které proměnily dvacáté století v temný a krutý věk. Ptejme se, jak budou hodnotit generace po nás etapy, v kterých jsme prožili většinu našeho života. Domnívám se, že rovnováha transcendence a sekularity nespočívá v jakémsi balancování. V tajemství inkarnace nalézá sekularita svůj plnohodnotný smysl a cíl. Sekularita, která potlačí či vytlačí transcendentno ze života jednotlivce či společnosti, není schopna dát smysl životu a činnosti jak jednotlivce, tak společnosti. Myslím, že bude čestnější zbavit nás depersonalizace, která ovládá svět a vrátit nám význam těchto maskou zakrytých termínů: Bůh a svět.

To je téma lidského přemýšlení. To je osudové téma života. A proto na kříži setkává se Bůh a člověk. Chcete-li Bůh a svět. Vyhnání krucifixu je vyhnáním smysluplnosti lidského života a vše se může proměnit v chaos. Onen bludný kruh platí i pro naši budoucnost.

Kdo nás ochrání před temnotou a možnými hrůzami budoucnosti? Svět ponechaný sám sobě, relativismus postmoderny, který otevírá Pandořinu skříňku? V duchu Dostojevského Ivana Karamazova: „Není-li Bůh, vše je dovoleno!“?

Tato Dostojevského slova byla vyslovena jako vize, jako proroctví. My však žijeme po Osvětimi a po gulagu.

Jen dodám: Je možná teologie po Osvětimi? Ptám se, je možné žít bez teologie po Osvětimi a Ljubljance?

Odpověď ponechávám na každém z nás. Ještě jednou děkuji za trpělivost.

Mons. Dominik Duka OP, Berlín, říjen 2010