Bratři a sestry, milí spoluobčané,
procházíme rokem, kdy uběhne 25 let od listopadových událostí´89. Vede nás to k zamyšlení nad čtvrtstoletím našeho života, a to v situaci víc než složité.
Zcela záměrně jsem zvolil dnešní den jako vhodný pro uvedení do úvah, které bychom měli udělat, abychom listopadové dny mohli oslavit v pravdivosti. Na tuto neděli letos připadá výroční den smrti sv. Anežky Přemyslovny, jejíž jméno je nesmazatelně vepsáno do listopadu 1989. Ale nejen to. Před pětadvaceti lety při tehdejším Anežčině svátku 2. března proběhla pouť v pražské katedrále, které se zúčastnilo přes všechny možné obstrukce několik tisíc lidí z celé naší vlasti a která byla mohutnou demonstrací touhy po svobodě. Je ještě jeden důvod. K svátku Anežky Přemyslovny je vztažen pastýřský list mého předchůdce na svatovojtěšském stolci, kardinála Josefa Berana datovaný 2. února 1948. Jeho odvážně varovný rozbor situace ve státě je v odhalení nikoli politických, ale společensko-morálních příčin dnes stejně platný jako tehdy. Zmíněný list vyzněl jako výzva vrátit se k hodnotám, které zakládají důstojnost člověka a jeho svobodu. Bylo by anachronické porovnávat dnešek a únor 1948. Ale to, že s omezením svobody je člověku brána důstojnost, a že člověk bez plné lidské důstojnosti není svobodný, je platné i dnes.
Považoval bych za velmi špatné, kdyby vznikla i jen debata, komu patří listopadový odkaz. Šlo totiž o celospolečenský pohyb a celonárodní vystoupení. Je ovšem třeba přiznat každému, co jeho jest. Statečným statečnost, zlým zlobu. Říct, že velitel zásahového oddílu a konfidenti pořizující fotodokumentaci mají podíl na listopadovém vítězství je nepřijatelná nehoráznost. Ano, byli tam také a jsou tu s námi i dnes. Pohled na listopad ´89 je poučný také pro otázku vztahu církve a společnosti. Dlouho před listopadem osvědčili věřící lidé – ne jen katolíci – svou občanskou statečnost. Od Velehradu 1985 přes petici Augustina Navrátila a kardinálem Tomáškem vyhlášené Desetiletí duchovní obrody národa až ke kanonizaci sv. Anežky nikdo nepochyboval o tom, že církve a věřící jsou integrální složkou tehdy československé společnosti. Jen komunistický režim si přál, aby byly církve pod ještě větším státním dohledem a od společnosti odděleny, ne-li z ní vyloučeny.
Církev má v životě společnosti nezastupitelnou úlohu a bez plné svobody církví nelze mluvit o demokratickém moderním státě. Při pohledu do uplynulých 25 let je zjevné, že církve svému úkolu plně dostály. Jejich úspěchy na poli sociální a zdravotnické práce – pro všechny, na poli církevního školství – pro všechny, v oblasti kultury – pro všechny, jsou vidět na každém kroku. Ptát se, co budou církve dělat s majetkem, který jim patří, je urážející. Rozvinou to, co pro všechny už čtvrtstoletí dělají.
V listopadu ´89 jsme získali svobodu, demokracii a samostatnost. Získali jsme je zdánlivě snadno. Oběti tvrdého zápasu z padesátých let si mnoho lidí s listopadem nespojuje. Zřejmě i proto si velkých obnovených hodnot dost nevážíme a chováme se v nich tak, že jsme je pokroutili, zpochybnili a mohli bychom je i ztratit. Odkaz listopadu je třeba nejen připomenout, ale především pozvednout. Jeho nejvýraznějším vyjádřením je heslo Václava Havla, které nás tehdy strhovalo: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Tehdy jsem bez výhrad toto heslo přijal. Teprve s odstupem času jsem si uvědomil, že Pravda a láska, mají nezlomnou sílu umožňující život, jen jako nedílná dvojice. Pravda bez lásky může být krutá. Láska bez pravdy se může stát lží. Ještě později jsem si všiml, jak se Havlovo heslo podobá větě z jedné mešní preface, která mistrně vystihuje podstatu křesťanství: Boží dobrota člověka stvořila, spravedlnost odsoudila a milosrdenství vykoupilo. Dodám: za cenu oběti, za cenu kříže. Připomenu vám ještě jeden text V. Havla, vůbec poslední, napsaný 11. listopadu 2011, těsně před smrtí. Zní takto: Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela 25. listopadu 1989. Prosím, měj ruku i nadále připravenu, třeba ji ještě budeme potřebovat.
Ano, vždy potřebujeme ochranu a povzbuzení, v zápasech i v práci. Vždy potřebujeme cíl a cestu k němu. Celý život svaté Přemyslovny je ukazuje. Pojďme tedy, jejím státnicky pevným krokem k dobru a pokoji v naší zemi. Na závěr bych vás rád pozval 15. listopadu tohoto roku do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha k děkovné bohoslužbě za dar života ve svobodě.
Váš Dominik Duka, arcibiskup pražský
