Vaše Eminence, Excelence,

vážení přítomní, sestry a bratři v Kristu,

přicházím, abych přinesl pozdrav od primiciální a metropolitní katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie, kde se nachází stolec sv. Vojtěcha a jeho ostatky, které však nalezly svoje první odpočinutí a přijetí právě zde v polském Hnězdně, což jsme si připomínali 21. dubna tohoto roku ve výroční den první papežské návštěvy v historii naší země, kterou byla návštěva sv. Jana Pavla II., který zde na vrchu Lecha ujistil, že nezapomene na „české děti“ a nezapomněl. To je jeden z důvodů proč tak rád přicházím na svatovojtěšské oslavy do Hnězdna, které se stalo jistým symbolem působnosti sv. Vojtěcha, který svou misijní činností vytvořil společenství našich národů vyjádřené po pádu komunistické totalitní diktatury také i politickým útvarem zemí Visegrádské čtyřky.

Hnězdno, Praha, Ostřihom, Cáchy ale především Řím jsou místy nejen působení ale především výzvou sv. Vojtěcha. Setkáváme se zde chvíli, kdy válečná vřava zasáhla Vaše sousedy na Ukrajině, kdy se ničivé útoky nezastavily ani nad lvovskou metropolí. Žijeme ve zvláštní době, jejíž počátek symbolizuje požár pařížské katedrály Notre-Dame, ničivá pandemie čínského kovidu a nyní agrese na Ukrajině. Tak se nám proměnila doba postmoderny, která přešla v dobu postfaktickou, aby se proměnila v dobu posthumánní.

Vyslovíme-li slovo humanismus, pak nás zcela jistě napadne jméno velkého filozofa Jacques Maritaina a jeho spis Křesťanský humanismus. Misie sv. Vojtěcha je misií pravého humanismu. Můžeme říci Božího humanismu, Kristova humanismu. To je příběh sv. Vojtěcha u pražské katedrály, kde se postaví na obranu ženy a je vyhnán. Postaví se proti největšímu trhu na otroky v Praze a je vyhnán. A právě ono vyhnání sv. Vojtěcha z jeho vlasti leží jako stín na mé otčině. On, součást triumvirátu spolu s papežem Silvestrem II. a císařem Otou III., předložil vizi nové Evropy, v které můžeme vidět prostor pro člověka, který žije svůj život ve svobodě jako plnoprávný občan, který vyrůstá ze zákona lásky, který nebyl pouze vysloven, ale stal se faktem na jeruzalémské Kristově kalvárii.

Žijeme v době svobody silnějšího, která vychází z diktatury postmoderny, jak zdůraznil sv. Jan Pavel II. Přechází do diktatury relativismu, jak připomíná Benedikt XVI., abychom se v posthumánní době stali obětí těchto kolonizačních ideologií: odstranění svobody, zrušení paměti - dějin a indoktrinace mládeže, jak řekl papež František.

Plameny nad Ukrajinou nám znovu ukazují realitu lidského života: slova rodina, vlast, otec a matka. Váleční uprchlíci jsou matky s dětmi, nikoliv rodič B či rodič číslo dvě. To jsou Boží slova (debarim ha Jahve). Boží slovo není pouhý zvuk, to nejsou Sartreova slova, slova, slova…

To je skutečnost, realita!

Amen!