Vážení přítomní, dámy a pánové,

nejprve bych chtěl poděkovat za pozvání a za to, že se tato konference v rámci Žofínských fór koná. Chtěl bych ale také poděkovat obcím, městům a krajům za opravdovou spolupráci a podporu během celých dvaceti let. Jejich podpora nevyplývá ze zákona, ale vyrůstala z odpovědnosti vůči kulturnímu dědictví, které představují církevní objekty všech církví, ale i synagogy židovských obcí. Chtěl bych také vyjádřit svou vděčnost za to, že právě samospráva pochopila roli církví a náboženských společností a podporuje úsilí této třetiny obyvatelstva.

Mé poděkování nemá znamenat, že chci vyslovovat špatnou známku vládám po roce 1989. Nikoliv. Myslím, že i zde jsme našli porozumění. Odvážím se tvrdit, že jsem asi nejstarším účastníkem jednání mezi církví a státem. Nikoli dle narození, ale proto, že se jednání účastním od 16. prosince 1989. Vážím si toho, že po všech peripetiích a vzájemných vysvětlováních byla se všemi vládami nacházena určitá forma řešení. Chtěl bych proto říci, že určitý můj dík patří všem premiérům. Zcela jistě, že každá vláda, každá politická koalice má své preference, určitá zaměření. Konec konců ale víme, že poslední parlamentní komise, jejíž předseda pan ing. Kasal je zde mezi námi, se skládala ze členů všech parlamentních stran a i ona došla k jistému konsenzu, k jasnému návrhu, jak postupovat dál.

Velmi často můžeme číst ve sdělovacích prostředcích, že ten či onen není spokojen s tímto návrhem nebo s řešením celé problematiky. Upřímně řečeno, je jasné, že není možné, aby byl plně spokojen každý. Výsledek těchto jednání, návrh zákona je výsledkem dlouhé cesty vzájemného naslouchání, úcty, tolerance, potřebných kompromisů a ústupků, a to i vzhledem k nejrůznějším momentům, které vstupují do našeho života. Často také slyšíme otázku, proč řešení neodložit. Hospodářská krize není na jedno volební období, ale problémy konzumní společnosti nás budou pronásledovat nejméně dvě desetiletí a je otázka, zda vůbec starý kontinent tento problém vyřeší. Nechci strašit, ale je to závažná věc. Nikdo z nás, a domnívám se, že ani páni poslanci, ani paní ministryně, nemá představu, jak vypadá dvacet třicet miliard pohromadě, ale abychom si přiblížili onen poměr, představme si rozpočet jako 1200 korun. Potom víme, že ona částka, kterou církve dostávají, je koruna padesát. Věřím tomu, že tato poměrná částka by neděla potíže nikomu z nás. Jestliže propočteme ona odškodnění, dostáváme se na částku tři koruny dvacet na určitou dobu. Všechny výpočty ale ponechám odborníkům a nebudu zasahovat ani do otázek právních.

Měl bych spíše prosbu na širší veřejnost, aby debata, která se vede, byla skutečně debatou celospolečenskou, abychom si uvědomili např. to, že rozpočet římskokatolické církve, největší církve, je srovnatelný s rozpočtem Národního divadla a je srovnatelný s rozpočtem jednoho prvoligového fotbalového klubu. Jestliže budeme diskutovat o tom, kolik kdo má stoupenců nebo zájemců, tak je zapotřebí říci, že týdně sleduje náboženské obřady všech církví minimálně půl milionu obyvatel, fotbalové zápasy, pokud není mistrovství světa, pouze 250 tisíc lidí. V případě velkého zájmu je to 350 tisíc. Jsou to statistiky odborníků, sociologů, nikoli moje. Neříkejme, že církve jsou parazity a my žijeme nad poměry.

Děkuji za to, že žijeme ve společnosti, kde je vztah církve a státu kooperační, protože církve nejen že jsou zde jako instituce nábožensko-kulturní, ale víme také, že církve (charita, diakonie) patří k největším charitativním organizacím v naší zemi, a je opravdu velmi milé překvapení, že při tsunami v Thajsku se české charitativní organizace v čele s církevními ocitly mezi třemi největšími pomocníky v první fázi. Myslím, že to o něčem vypovídá. Rovněž tak církevní školství, které sice není masovou záležitostí, ale při státní maturitě a i při jiných příležitostech se ukázalo, že je platnou formou školního vzdělávání. Podobně i církevním charitativním institucím se dostalo uznání jak od pana ministra Škromacha, tak od jeho nástupce tehdejšího ministra Nečase, současného premiéra. A mohu zmínit i to, že jsme společně s bratrem Rumlem včera vyslali dalšího vojenského kaplana. Ve věci potřeby kooperačního modelu tedy panuje shoda napříč politickým spektrem.

Přáním většiny obyvatel je finanční oddělení církví od rozpočtu. My jsme se rozhodli poprvé v dějinách této země napříč církvemi – jak s Českou biskupskou konferencí, tak s církvemi, které jsou sdruženy v Ekumenické radě církví, tak spolu s Federací židovských obcí – ale také se Svazem měst a obcí, s agrární komorou, s Asociací soukromě hospodařících zemědělců na určité formě řešení, ale i spolupráce do budoucna. Jako určitý model této spolupráce bych mohl vzpomenout položení základního kamene volnočasového centra v Říčanech.

Co mne opravdu mrzí, co považuji za nedobrou známku naší společnosti, jsou určité projevy, které porušují zákony této země, narušují demokratické a společenské soužití. Jsou to projevy, které neuznávají ani ústavní soud, ani základní formy tolerance, které mají být v této zemi respektovány. Byla zde naznačena soudní cesta řešení. Přiznám se, že kdyby k této situaci mělo dojít a měl bych si představit, že budu soudně vymáhat od několika tisíc rodin v Praze odškodnění, tak budu volit cestu svého předchůdce svatého Vojtěcha. Církve nepřistoupí na takovýto způsob, aby jedna nespravedlnost byla nahrazována ještě horší nespravedlností. Zde vidíme pravdivost známého výroku: Summum ius, summa iniuria. Nedokážu si ani představit, že by soudy byly nahrazovány referendem. Musíme si uvědomit, že žijeme ve 21. století a ne v rodovém či kmenovém společenství.

Mrzí mne, že zde není pan poslanec Jandák, který byl v parlamentní komisi, a přeji jeho manželce, aby operace dobře dopadla, aby se on mohl účastnit dalších diskusí. Jsem rád, že jste zde vy, pane Dienstbiere juniore, protože s vaším otcem mě poutalo přátelství a měli jsme řadu diskusí i o těchto otázkách a vždy jsme se shodli. Vidím proto i zde určitou možnost kooperace a nalezení společného řešení. Vy často navrhujete fondy, kam by se převedl církevní majetek, ale na druhou stranu se bráníte fondům např. penzijním a podobně, protože víte, že je zde veliké nebezpečí při jejich obhospodařování. To bylo také tématem diskuse s premiérem Zemanem v Kramářově vile, kde jsme poukazovali na to, jak všechny fondy dopadly (vzpomeňme na harvardské fondy a další). On tehdy řekl: vy to dovedete. Já myslím, že by to nebylo řešení. Na druhou stranu my sami uvnitř tohoto hospodaření musíme jisté fondy vytvořit. Důvodem je princip solidarity, kdy se bohatší budou dělit s chudými v rámci diecézí a řeholí.

Další námitkou bylo to, že církevní majetek byl kontrolován a církve s ním nemohly svobodně nakládat. Ale ani dnes s ním nedisponujeme zcela volně. S objekty a budovami, které jsou pod ochranou památkového zákona, můžeme manipulovat pouze se svolením památkového úřadu. Jsme také jistým způsobem kontrolováni z ústředí církve. Neznamená to, že by náš majetek byl majetkem Vatikánu, ale žádný biskup a žádný představený nemůže postupovat tak, jako kdyby se jednalo o jeho majetek. Je zde tedy určitá kontrola. Zřízení našich fondů solidarity pro případ určitých hospodářských těžkostí a vyrovnávání také znamená, že určité ústředí bude každý rok dostávat jak rozvahu, tak výsledovku, aby kontrolovalo, zda jednotlivé právnické osoby správně hospodaří.

Během dvaadvaceti let se také často objevovala otázka, zda církev vlastnila majetek. Právníci jistě vědí, o čem je řeč, a doufám, že to zase někdo špatně nepochopí. Církev nevlastnila žádný majetek. Majetek vlastnily farnosti, biskupství, kláštery, nadace a tak je tomu i s oním vydáváním. Majetek po schválení zákona se nevydá církvi. Každá církevně-právnická osoba, ať bude katolická, evangelická či půjde o židovskou obec, se dostaví s platným výpisem z katastru, který bude posouzen, zdali je požadavek legitimní. Půjde tedy o podobný způsob, jako tomu bylo u jiných. Na rozdíl od ostatních se nevyžaduje odškodnění za dobytek, stroje a podobně.

Chtěl bych poprosit, a nestydím se za to, aby v naší společnosti zvítězilo hluboké vědomí, že vytváříme jednu občanskou společnost, ve které každý má svá práva, má i právo na úctu a na uznání a zákonnost patří všem, protože v tomto řešení nejde vlastně o restituci, ale o naplnění demokracie a právního řádu v naší zemi. Děkuji za trpělivost.