„Rád bych pozval všechny poutníky, aby při příležitosti výročí korunovace sošky Panny Marie Svatohorské, doputovali na Svatou Horu. Bylo to v době vrcholícího baroka, kdy 22. června roku 1732 vsadil pomocný biskup pražský Johann Rudolf Šporck milostné sošce Panny Marie Svatohorské na hlavu drahocennou korunku. Generální rekonstrukce Svaté Hory, která proběhla loni, nejenže oprášila krásu barokního areálu, ale také v současné situaci tápání a nejistoty, znovu odkryla Svatou Horu jako studnici duchovního života. Odedávna byl přece cílem poutí pramen v blízkosti poutního kostela…
O původu sošky nemáme žádné zprávy. Bohuslav Balbín v souvislosti s jejím vznikem mluví o Arnoštu z Pardubic. Není příliš pravděpodobné, že by byl přímo jejím autorem, ale je fakt, že roku 1348 daroval Karel IV. Příbram právě Arnoštu z Pardubic. S jeho působením bezpochyby souvisí stavba původního kostelíka a pravděpodobně i soška, která byla v kapli jeho hradu v Příbrami.
Příbram se tak stala jedním z míst, do nichž se zapisovalo duchovní panovnické působení Karla IV., jehož byl Arnošt blízkým spolupracovníkem. Zbožnost Karla IV. úzce souvisí s biblickou obnovou, která přichází do českých zemí spolu s Leskovecko-drážďanskou biblí určenou pro klášter dominikánek na pražském Újezdě. Praha Karla IV. se v té době stává místem velkého duchovního oživení spojeného s rozvojem eucharistické zbožnosti. Centry tohoto úsilí byly kromě nově založené teologické fakulty pražského učení také katedrální škola a studium minoritů u sv. Jakuba, jakož i augustiniáni od sv. Tomáše na Malé Straně. Karel IV. se svou snahou o obnovu církve, zejména o návrat papeže z Avignonu do Říma, se přibližuje snahám Kateřiny Sienské. Jistou blízkost mezi oběma vůdčími duchy své doby lze pozorovat také v touze po každodenním přijímání laiků a přijímání pod obojí způsobou, která se opírá o kult Krve Páně, vlastní spiritualitě právě Kateřiny Sienské.
Český pasionál vznikající kolem poloviny 14. století jako dar pro Karla IV. navazuje na kult českých zemských patronů a spoluutváří identitu českého království. Obsahuje mimo jiné životopisy sv. Cyrila, sv. Metoděje, jejichž úctu propojuje s tradicí přemyslovských patronů, zejména sv. Ludmily a sv. Václava. Nezastupitelnou roli zde hraje malý kovový reliéf Panny Marie ze 14. století, který později Bohuslav Balbín nazve Palladiem země české. O potřebě nových kostelů na území českých zemí, jejichž výstavba byla společným dílem Karla IV. a Arnošta z Pardubic, můžeme leccos vyčíst z vizitačních protokolů tehdejšího pražského arcibiskupa. Arnošt z Pardubic v nich mluví o tom, že pouhá jedna třetina obyvatel českých zemí je uvědomělými křesťany. Jedna třetina mísí s křesťanstvím své dávné pohanské kulty a poslední třetina žije podle zmíněných protokolů zcela pohanským životem.
Svatá Hora se poněkud vymyká obvyklému spojení kostelů a přemyslovských hradů, které bývaly za Přemyslovců budovány v těsném sousedství. Svatá Hora je poutním místem, které se nachází mimo sídla Přemyslovců, stává se od počátku útočištěm především rolníků a prostého lidu. To neztratila ze zřetele ani misijní a poutní aktivita otců jezuitů, kteří na Svaté Hoře vystavěli první barokní poutní areál, dílo Dienzenhoferů a Carla Luraga. Na věhlasu Svaté Hory se podílela také především města, jak můžeme poznat z názvů kaplí, jako jsou Pražská kaple, Březnická kaple, kaple Plzeňská, Mníšecká a další. Po jezuitech se na lidovou zbožnost a obnovu širokých vrstev dělnických zaměřují redemptoristé. V kolika jen farnostech najdeme v té době poutní svatohorská bratrstva, která pečují o hojnou návštěvnost Svaté Hory.
Zvláštní úlohu sehrála Svatá Hora v době komunistické totality. V uranových dolech v nedalekém Bytízu pracovaly tisíce politických vězňů. Jejich rodiny, kterým bylo bráněno v návštěvách svých blízkých, chodily často na Svatou Horu prosit o milost pro své otce, syny, manžele, bratry a přátele. Sem na Svatou Horu také směřovaly první kroky mnohých propuštěných vězňů. Připomeňme si také nezapomenutelné pouti v čele s kardinálem Tomáškem, kdy Svatá Hora sehrála důležitou roli v zápase o svobodu svědomí. Stala se tak jedním z ústředních poutních míst v celém tehdejším Československu a vždy přitahovala také poutníky z okolních zemí, zejména z Rakouska, Bavorska či Polska.
Rád bych tedy všechny pozval, aby přišli na toto charismatické místo a vzdali spolu s námi ostatními díky Matce Ježíše Krista, našeho Vykupitele.
Kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský
