Bratislava 5. 10. 2013,

Plenární zasedání předsedů evropských biskupských konferencí (CCEE)

Úvodní slovo k debatě „Bůh a stát, sekularizace a laicita“

Náš problém, kterým se budeme zabývat, se zrodil spolu s fenoménem křesťanství. Křesťanství není státní náboženství, a tak můžeme říci, že zmíněný problém je zde od okamžiku početí Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka. Není to však problém sociologický, či politologický, ale teologický problém par excellence. Nejedná se zde také o žádnou narativní teologii, ani metaforu, ale o metafyzickou skutečnost. Otázka Bůh a stát, či církev a stát je důsledkem náboženství inkarnace. Od počátku de facto neexistuje žádná státní církev, a přitom žijeme ve státech na celém světě. Byli jsme vždy v průběhu staletí jakousi církví disidentů, ale nikdy církví anarchistů. Církev byla vždy otevřena a měla širokou schopnost přijímat vše, co bylo dobré a pravdivé. Spolupracovat vždy tam, kdy se jednalo o pomoc druhému. Skutečně je tomu tak. V římské státní církvi máme již na počátku svatého biskupa Ambrože a jeho spor s císařem. V tomto momentě se vlastně rodí i budoucí spor o tzv. investituru. Můžeme si také položit otázku, jak s touto antitezí naložila reformace. Bůh a církev se ocitli na cestě zbožštění státu v době absolutismu, státního liberalismu v devatenáctém století. Absolutního apogea dosahuje božský stát v totalitních systémech dvacátého století. Obdobně chápu tuto antitezi Bůh a stát v době současné postmoderní společnosti. Ocitáme se opět na křižovatce zbožštěného státu, který sám je slabý, ale nutí ho k tomu současný parlamentarismus a justokracie, neboť jsou přesvědčeni, že mají absolutní moc a smějí a mohou vše měnit bez ohledu na racionalitu, vědecké poznání, často i mravnost. V extrémní poloze můžeme říci, že náboženství a věda utrpěli „totální porážku“.

Přesto jsem však přesvědčen, že my jako církev nemůžeme jít jen cestou ve směru polarizace a boje. Musíme se vrátit zpět k Druhému vatikánskému koncilu, zpět k autonomii mezi posvátností a světskostí ve smyslu myšlení Jacquesa Maritaina. Můžeme připustit, že pojmy stát a společnost se ocitly v prostředí mentálního vítězství marxistické ideologie, neboť současná situace zmíněných jevů potvrzuje Marxovo dogma, že můžeme všechno změnit. Podle mého mínění se domnívám, že musíme začít nově diskutovat v rámci protikladu společnost a stát. Jestliže budeme opět reflektovat úvodní slova konstituce Druhého vatikánského koncilu Gaudium et Spes (Radost a naděje), jasně zříme, že stát je pouze služebníkem společnosti a nikoliv naopak. Společnost není otrokyní státu, zde se také nachází jádro problému politické, ekonomické a mravní krize. Společnost byla zestátněna a je zcela pochopitelné, že velká většina lidí má reálný pocit bezmocnosti. Není již hlásána žádná autonomie, žádná solidarita, žádná subsidiarita.

V této situaci se nám otevírá prostor k cestě pro novou evangelizaci. To však nejsou pouze nové metody, nové sdělovací prostředky atd., ale nová řeč. To však je velmi těžké. V jednadvacátém století se jazyk (řeč) ocitly v nouzi a bídě, můžeme to pozorovat na televizních obrazovkách, v kinech, v rozhlasových přijímačích, v novinách a časopisech a konec konců i na displeji mobilního telefonu. Přičemž velká většina našich obyvatel Evropy žije v situaci filosofického a teologického analfabetismu, či polovzdělanosti. Týká se to ale i praktikujících křesťanů. Pozorujeme, jaká je úroveň náboženského vzdělání u dětí a studentů, přesto že navštěvovali výuku náboženství ve školách, či církevních objektech. Hovoříme o globalizaci, o informačních dálnicích, o tom že svět stal se díky informačním sítím jednou malou vesnicí. Můžeme však pozorovat, že naše globální společnost se také více a více atomizuje. Také řeč je zasažena tímto procesem, tříští se právě díky specializaci jednotlivých oborů a vytvářením malých mentálně uzavřených společenství do jednotlivých obtížně komunikujících skupin. Přesto však máme obrovský příklad v Ježíšových podobenstvích. Dokáže v těchto podobenstvích jako završitel prorocké linie hovořit jazykem rybářů, vinařů, rolníků, pastýřů, obchodníků...

Mohli bychom říci, že jeho řeč postrádá filosoficko-teologický rozměr. Opak je pravdou. Metodou Ježíšových podobenství je aplikace hlubinného poznání, které vyrůstá nejenom z jeho znalostí muže vzdělaného rabínskou moudrostí, ale z osobního zjevení Božího Syna. To však potvrzuje, že i mluvčí nové evangelizace musí mít dobré filosofické a teologické vzdělání, kterému dovolí aplikovat nabyté poznatky a v sekulární řeči musí být dobrým popularizátorem, tak je tomu u všech vědeckých oborů. V našem případě však musíme konstatovat velké, nebo dovolíte-li enormní nedostatky ve vzdělávání nové generace. Přesto však s pomocí Boží a přiměřené odvahy zůstávám optimistou. Tímto krátkým úvodem otevírám naši debatu k danému tématu.