S otcem Jordánem jsem se seznámil přes spolubratry se kterými jsme byli v litoměřickém semináři v letech od r. 1965. Tedy já osobně, někteří tam byli již před tím. Určitou spojkou na otce Jordána byl tehdy mladý novokněz, terciář A. Švercl, pozdější otec František OP, který pracoval na konzistoři v Litoměřicích v účtárně, protože nemohl působit ve farnostech kvůli státnímu souhlasu, ten dostal později. Místem kde jsme se pak naplno setkali s otcem Jordánem byl Chlum Sv. Máří kam i on občas dojížděl za otcem Metodějem Habáněm. V té době byl kaplanem v Praze na Vyšehradě v područí tehdejšího probošta Dr. Josefa Beneše. To byly naše první kontakty. Mohu říci, že otec Jordán byl vždy mužem velmi horlivým, takže přitahoval ostatní a nepřijížděl sám, ale přijížděli s ním jeho studenti-ministranti, jeho známí. Tak se vytvářelo určité společenství a v letech '68 to bylo ještě oživenější. Byl to pak také otec Jordán, který doprovázel otce Metoděje při návštěvách na Indickém velvyslanectví v rezidenci. Pan velvyslanec, indický maharadža, přijel také několikrát navštívit otce Metoděje na Chlum a tam jsem je mohl obsluhovat. Pan maharadža mě učil také připravit pravý indický čaj, protože vždycky přivezl celý kufr různých čajových a kávových krabiček i různých indických specialit. Byl to zajímavý muž, který vždy navštívil chrám, kde se modlil u velkého gotického kříže a u sochy lurdské Panny Marie. Později jsem pochopil, že to bylo v rámci indického pojetí, které je trochu pantheistické a je schopné do pantheonu zařadit i Krista a Pannu Marii, či některé naše světce, jako projev brahmatu. Brahman osobní se takovýmto způsobem může projevovat. Je to určitý velmi široký proud, který je zastoupený i v indické intelektuální vrstvě.

Naše užší spolupráce pak začala, když otec Jordán byl vyhnán z Prahy do Jáchymova a na druhé straně my jsme byli na Chlumu, kde jsme měli komunitu. Záchranné lano, které nám tehdy poskytla pražská konzistoř byla výměna, kdy jsme byli oba napomenuti a přeloženi: já šel do Jáchymova a otec Jordán šel na Chlum. Krátce na to mu pak ovšem byl odňat státní souhlas, takže chodil pracovat do lesa v této farnosti.

Otec Jordán patřil k nejmladší vrstvě klasické dominikánské spirituality. Protože vstoupil do Řádu v dramatické době. Byl osloven kázáními otce Jiřího Maria Veselého OP a v té době byl už před závěrečnými disertačními zkouškami na filosofické fakultě z oboru anglistiky a anglické literatury. Jeho disertační práce byla na téma: “Dílo Chestertona” a když pak přichází do pražského kláštera, tak s ním rozmlouvá při prvním přijímacím pohovoru otec Rozár Petr a ten mu říká jasná slova: “Bratře vstupte okamžitě, protože nevíte jak dlouho vůbec bude možné do Řádu vstupovat. Ale je také možné, že vstoupíte do Řádu a pojedete s námi do vyhnanství na Sibiř.” To znamená že už kolovaly určité předtuchy, jakým způsobem bude s řeholemi naloženo.

Otec Jordán patřil k té velké skupině studentů vysokoškoláků, kteří se setkávali v pražském dominikánském refektáři, kde hlavním přednášejícím byl otec Jiří Maria Veselý se svou logikou duchovního života, dále také otec Metoděj Habáň, Reginald Dacík a další dominikáni. Posluchači a skupinou přátel, studentských kamarádů, byli manželé Vaculíkovi, Ebenovi, Hurníkovi, také pozdější sestra Terezie Brichtová, která je ještě touto pamětnicí. Můžeme říci, že to byla veliká setkávání.

Otec Jordán vstupuje do noviciátu, který v té době patřil k početně největším. Vstoupili do něj i diecézní bohoslovci, kteří byli přivedeni k Řádu návštěvami otce Metoděje Habáně v táborech nucených prací nazvaných “Práce v Říši”, kam byli také vysláni i studenti. A tito diecézní seminaristé, jako třeba otec Bartoloměj Kulhavý, nebo Gabriel Souček a někteří jiní, pak hledali cestu do Řádu a nalezli ji v něm. Můžeme říci, že další anabáze otce Jordána bylo soustředění řeholníků v Broumově. Těchto koncentračních klášterů, sběrných táborů, bylo vícero: Broumov, Želiv – byl spíše pro představené, dále Osek, Hájek u Prahy, na Slovensku např. Podolinec. V Broumově byli určitou dobu a pak byli odvedeni v PTP. Tuto vojenskou službu otec Jordán vykonával na Slovensku v blízkosti letiště “Tri duby”. Jejich tábor byl v obci Silnice. Tam se seznámil s celou řadou dalších řeholníků i z jiných řeholí. Patřil ke skupině, která se nechtěla příliš podvolit, a především se věnovali studiu. Jeho velkým přítelem byl tehdejší spolubratr Václav Frei a další. Po návratu pak, když byli propuštěni z PTP, odchází do Prahy, kde pracuje nejprve na stavbě jako pomocný dělník a později, (protože patřil ke generaci, která měla pevné základy, a jeho filologické schopnosti byly výborné) pracoval v Léčivech, v Národním podniku, kde byl překladatelem textů, receptů, návodů k užívání léků, do cizích jazyků.

Pak v roce 1960 vstupuje do litoměřického semináře se svolením, které získal od otce Ambrože Svatoše, ale také následoval pokyny, které v tu dobu přicházejí od některých biskupů, kteří se dostávají do kontaktu a určitý zákaz změkčují.

Po vysvěcení působil na Vyšehradě, dále na poutním místě Chlum Sv. Máří, kde mu byl odňat státní souhlas. Později když jsem se dostal z Jáchymova na jeden rok do jihoplzeňského okresu, tak se otec Jordán stal mým vzdáleným sousedem v městečku Stod, kde působil do důchodového věku. Pak odchází na Moravu do Brna do našeho domu, tajného kláštera, který pak spravuje, a dostal možnost výpomoci spolu s otcem Metodějem Habáněm u Sv. Michala na Dominikánském náměstí, původně v dominikánském kostele, který pak později patřil ke kostelům kongregace otců redemptoristů. Po listopadu 1989 otec Jordán odchází do Olomouce jako magistr kleriků. Současně patřil k oné trojici dominikánů, kdy jsme skládali licenciát teologie na Papežské teologické fakultě Sv. Jana Křtitele ve Varšavě na základě speciálního dovolení zesnulého kardinála Stefana Wyszyńského. Stává se asistentem pro výuku na teologické fakultě CMTF UP spolu s námi ostatními, kteří jsme pomáhali při obnově teologické fakulty v Olomouci, při které také byl a nadále je studijní dům naší provincie.

Co říci o otci Jordánovi? Považuji ho skutečně za životního přítele, za člověka charakterního, řekl bych až křišťálově charakterního, o kterém otec Metoděj říkával: “No, on tak trošku ve své spiritualitě má něco z otců jezuitů a z fakírů…“ A to se týkalo toho, že se otec Viklárek seznámil s určitými proudy a s řadou léčitelů a měl tyto jejich zkušenosti. Zkušenost s léčiteli byla dána také tím, že otec Jordán své dětství a mládí prožil na Podkarpatské Rusi, kde byl jeho otec důstojníkem četnictva. Za rozpadu Československa v r. 1938, pak jako jediný muž vede rodinu i s maminkou na rodnou Moravu. Celou tuto cestu popsal, a také jakým způsobem jí musel absolvovat díky vnitřní disciplíně, což byla zásluha jeho otce. Měl osobní statečnost. Na druhé straně je zapotřebí také říci, že v konfrontaci rozpadu ČSR a v setkání se s formami nacionalismu a šovinismu si uchoval poměrně velmi hlubokou lásku k české literatuře. Byl mistrem a znal nejenom historickou literaturu, ale především meziválečnou literaturu velkých básníků První republiky jako byli: Renč, Zahradníček a další. Dokázal ale také citovat především z anglické literatury význačné osobnosti, celé pasáže ze Shakespeara v originále i v českém překladu a dokázal tyto znalosti velmi uplatnit ve své kazatelské praxi.

Jeho pastorační horlivost a schopnost studovat v hlavních světových jazycích byla důležitá, protože pak velmi úzce navazoval v Praze kontakty i se zahraničními studenty, nebo s cizinci, kteří zde pobývali. V závěru svého života můžeme říci, že se stal známou postavou různých Velvyslanectví, protože vypomáhal ve francouzsky mluvící personální farnosti, v německé, italské atd. Také velmi dobře hovořil rusky. To byly jeho přednosti.

Jeho přístup k lidem byl originální. Nebál se kohokoliv oslovit a pokud byl duchovní vůdcem, tak byl náročný. Ale tato náročnost byla vyvažována tím, že ten, který se k němu utíkal v duchovních radách poznal, že tato náročnost je také dána velikým zájmem o růst tohoto člověka a často nejenom o duchovní, ale mnohdy to byla také i materiální pomoc řadě lidem i kněžím. Jeden ze známých příběhů, protože miloval cesty do přírody, do hor, je epizoda kdy zachránil život – on už jako mladý kněz – bohoslovci Miloslavu Vlkovi, pozdějšímu biskupovi, pražskému arcibiskupovi a kardinálovi, který na tento jeho zákrok nikdy nezapomněl. A kdybychom si srovnali hmotnost otce Jordána a otce kardinála Miloslava, tak asi měl otec Vinklárek pravdu, že to byl Boží zázrak, protože to byl váhový poměr 2:1 ve prospěch otce kardinála. Takže zde to byl určitý mimořádný zásah.

Myslím, že Dominikánský řád u nás ztrácí výraznou osobnost. Prokázal se velikou věrností, protože v 60. letech po návratu z PTP a v různých civilních zaměstnáních dominikánští klerici a novicové stále očekávali změnu politického systému, která se ale nedostavovala. Víme že řada i význačných duchovních je nakonec přivedla k přesvědčení, že bude rozumnější než stále čekat, aby se porozhlédli po životě a založili rodiny a vychovali nové potomstvo, které pak třeba bude moci pokračovat v této cestě. Otec Jordán se nikdy nenechal přesvědčit a vytrvale studoval, vytrvale zachovával své sliby a dočkal se naplnění jak v podobě kněžského svěcení (v r. 1964), ale pak i života v klášteře.

Patřil k té klasické generaci dominikánů a jako jediný její reprezentant, se s námi ilegálními novici a kleriky a později ilegálními dominikány účastnil jak našich setkávání, tak se podílel na formaci dorostu a také byl ten, který aktivně spolupracoval na překladech potřebné literatury k formaci. V tomto smyslu je celý jeho život určitým modelem a vzorem pro osobní věrnost identitě, a to jak v duchu křesťanském, kněžském, řeholním, ale i politickém.

Musím v tomto smyslu také vzpomenout na jeho kontakty se známým velmistrem šachu Luďkem Pachmanem a dalšími. Jeho moták zaslaný do věznice během normalizace vlastně zachránil život mistru Pachmanovi, který uvažoval o skončení vlastního života, protože bez víry to nedokázal unést. Kontakt s otcem Jordánem vrátil panu Pachmanovi víru, ale také celou pevnou orientaci jak duchovní, tak politickou. Mohli bychom tedy jmenovat řadu a řadu význačných přátel, významných osobností, které si tohoto kněze a statečného muže vážili.

Chtěl bych tímto říci, že je to pro mě osobní ztráta. Myslím, že je také příkladem i jeho věrnost na nemocničním lůžku. Jsem rád, že jsem mohl celebrovat mši sv., z části koncelebrovat s ním u jeho nemocničního lůžka v Nemocnici u sester Boromejek pod Petřínem. Všichni můžeme vyjádřit vděčnost otci Jordánovi modlitbou s vědomím, že je možný kontakt s ním i když už není mezi námi.