Bude to již rok, co jsem se rozloučil v naší katedrále sv. Víta v Praze se zesnulým prezidentem Václavem Havlem za široké účasti zahraniční i domácí veřejnosti. Největším překvapením byla účast tisíců mladých lidí a při této příležitosti jakoby ožila atmosféra listopadu 1989, což však dlouho nevydrželo. Je to asi měsíc, kdy podobná atmosféra byla při přejmenování letiště Praha – Ruzyně na Letiště Václava Havla. Byla to jakási posmrtná vendeta, neboť Praha – Ruzyně je i sídlem zlopověstné věznice, v jejichž zdech se několikrát Václav Havel ocitl. Naposledy na jaře 1989, což vrcholilo velkou petiční akcí za jeho propuštění. Mluvím-li o Václavu Havlovi, pak nejsem kompetentní mluvit o dramatikovi a divadelníkovi V. Havlovi, ani o znalci moderní literatury a poezie, kterým byl. Mohu pouze mluvit o příteli Václavovi, spoluvězni, či muklovi, jak zní přezdívka z doby téměř čtyřiceti let diktatury komunismu v mé vlasti. Výjimkou byla přestávka Dubčekovy éry v letech 1968 – 1969. Rok 68 není však vůbec totožný s marxisticko – anarchistickým hnutím mladé generace v západní Evropě. Naopak, v bývalé ČSSR to bylo období výjimečné omezené demokracie a svobody po nelidském stalinském období padesátých let. Doba oblevy v druhé polovině 60. let dala příležitost V. Havlovi uplatnit svůj dramatický a spisovatelský talent (viz Zahradní slavnost, divadelní hra). Nyní tedy k významu slova MUKL. Tj: Muž určený k likvidaci. Což však platilo i o ženách, o velkých postavách, jako jsou JUDr. Milada Horáková, prof. Růžena Vacková, či spisovatelka Nina Svobodová a další. Dubčekovo období bylo vystřídáno dobou tvz. normalizace let 70. až do poloviny 80. let, kdy přichází období Gorbačevovy perestrojky. Vytvoří se prostor pro vyjádření odporu formou samizdatu (ilegální tiskoviny), manifestací při výročích velkých osobností, církevních poutí apod. V obou obdobích, jak stalinizmu, tak normalizace dochází k setkání původně levicové inteligence s duchovními a představiteli církve a katolickou inteligencí, jako byli básníci Jan Zahradníček, Václav Renč, historik Zdeněk Kalista apod.
Chci hovořit o Václavu Havlovi jako o člověku tichém až plachém, s hlubokým sociálním cítěním. O organizátorovi vězeňské samosprávné a utajené charitní služby, do které zapojil divadelní a umělecký svět. Jeho dopisy z vězení paní Olze se staly literární formou, kterou následovali i další, např. Václav Benda, filozof a matematik zakladatel skupiny VONS, tj. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Při psaní části dopisů v r. 1982 jsem se stal prvním čtenářem a diskutujícím s autorem. V oněch sedmnácti listech je také ohlas našich debat a úvah o základních otázkách, o smyslu života, které se dotýkají i tématu víry v osobního Boha a křesťanství. Vyšly dokonce jako separát v exilu. Samotné hledání transcendentna se již objevuje v metafyzické meditaci v heřmanické věznici, na severní Moravě u Ostravy. Téma víry v díle Václava Havla zpracoval jeho přítel, bývalý rektor Karlovy univerzity Radim Palouš. Václav Havel patřil k typickým představitelům české inteligence, která v 2. polovině 19. st., jako i v první polovině 20. st., přesto, že prožila dětství v atmosféře římskokatolického náboženství, se v době dospělosti odvrátila od náboženské praxe a často přešla na komunistické pozice. Po roce 1968 hledala a nalézala svou cestu k Bohu a křesťanství. Vlna konverzí ke katolicizmu v 80. letech a v začátku 90. let je skutečností náboženského a kulturního života české společnosti. To dokazují i slova našeho posledního setkání z 11. listopadu minulého roku: „Víme, že existuje On, který Je.“
Co říci závěrem, je mi smutno, že Václav Havel není mezi námi, ale jsem rád, že nemusí prožívat trauma současného politického vývoje v naší zemi.
Kardinál Dominik Duka OP
