Pane kardinále, papež Benedikt XVI., který v pondělí rezignoval, byl spíše konzervativec, někdy působil po mediální celebritě, jakou byl Jan Pavel II., jako uzavřený intelektuál. Jaký byl význam tohoto papeže pro katolickou církev?

Vzpomínám si, že v prvním roce, když Benedikt nastoupil, mě vezl v Římě taxikář a říkal, že papež Wojtyla byl herec a Benedikt je profesor. Přesto si lidi dokázal získávat svoji určitou plachostí. Dokázal s muži hovořit o fotbale a se ženami například o chovu koček.

A jaké priority vaší církvi dal?

Byly dvě. Starost o náboženskou svobodu a rozvoj křesťanství v Číně a pak dialog s pravoslavím. Mnozí srovnávají pontifikáty Jana Pavla II. a Benedikta XVI., jenže první byl v úřadě 25 let a druhý podstatně kratší dobu. Ten první nastoupil navíc v daleko mladším věku. Pro Benedikta to bylo tedy složitější nejenom kvůli věku, ale i tím, že se změnila společnost. Euforie po pádu komunismu vyprchala, začaly se silně projevovat levicové tendence a to nejenom v oblastech ekonomicko-politických, ale hlavně morálních. Skandalizace církve v některých zemích byla obrovská a papež tomu musel čelit.

Narážíte na aféry kolem sexuálního zneužívání?

Týkalo se to zneužívání vůbec. Musíme si uvědomit, že šlo i o záležitosti poplatné době, např. fyzické trestání dětí, dnes nepřijatelné. Ano, vyskytly se i případy pedofilie a to muselo být pro papeže velmi těžké a zraňující.

Měla církev postupovat jinak, pokud šlo o postoj k sexuálnímu zneužívání, ke svěcení žen, dodržování celibátu, otázkám antikoncepce a potratů? Konzervativní postoj církve naráží na odpor velké části veřejnosti a média pak útočila i přímo na papeže.

Mediální válka kolem těchto věcí musela papeže určitě zneklidňovat. My za největší problém současného světa ale považujeme rozbíjení tradiční rodiny. Velkým křížem mohla být pro papeže také vnitřní polarizace uvnitř samotné církve. Velmi těžko se hledá kompromis. Sami cítíme, že někdy nám mladá generace nerozumí, víme, že máme něco udělat jinak, ale také se nám nedaří domluvit. 

Politici i média po celém světě chválí lidský rozměr rezignace papeže. Je to však precedens a v posledních staletích se nic podobného neodehrálo. Mění se něco v katolické církvi?

Podobná rezignace skutečně nemá tradici. Podstatně se ale změnila práce papežů. Před padesáti lety také vyřizoval rozsáhlou korespondenci, dnes se ale od něj a jeho spolupracovníků očekává, aby reagoval ihned a na všechno. Pontifik jezdí také často po světě. Vše je zrychlené, náročnější, pracujete pod větším stresem. Kdyby si člověk měl možnost v klidu sednout, napsat něco s rozmyslem, tak by neexistovala polovina dnes známých problémů. Všude je heslo: teď a hned! To zanechává na lidech následky.

To by znamenalo, že v takto změněném světě se mohou stát rezignace běžnou věcí?

Program papeže je velmi náročný a musíte si uvědomit kolik je Benediktovi XVI. let. O rezignaci uvažovali i jiní papežové, Karol Wojtyla také ze zdravotních důvodů. Musím ale uznat, že velkým překvapením to pro nás bylo.

Rozhodování se, že se papež vzdá svého postu, musí být těžké, možná až bolestné. Benedikt v roce 2008 v Paříži řekl: „Nikdy Bůh nežádá na člověku, aby se zřekl svého rozumu! Nikdy se rozum nedostává do reálného rozporu s vírou!“ Papež se podle toho zachoval, i když to bylo nezvyklé.

Je to jen moje fabulace, nemohu hovořit za něho…

… všichni teď jakoby mluví za něho.

To máte pravdu. Přemýšlel jsem ale o tom, protože podobné rozhodování může postihnout každého. Každý má pocit, že ještě něco nesplnil, že ještě nebyly naplněny jeho vize. Druhá věc je, že máte kolem sebe spolupracovníky, kteří odcházejí s vámi. Takoví lidé jako první říkají – neodcházej. Proto si to podle mě papež do poslední chvíle nechával pro sebe a proto tak překvapil.

Bude rezignace znamenat vnitřní oslabení katolické církve?

Nemyslím si to. Počet katolíků se za posledních padesát let zdvojnásobil, je nás 1,2 miliardy. Kdysi to byla církev s evropskou převahou a s evropskými problémy. Dnes je to jinak. Problémy afrického kardinála nejsou stejné, jako problémy kardinála ve střední Evropě. Nebude to tedy oslabení, ale církev bude muset udělat krok k určité decentralizaci. Ani Vatikán není nafukovací, správu církve, která má přes miliardu lidí, řídí kolem dvou tisíc lidí. Jen si to porovnejte se státními úřady u nás. Podstatou ale je, abychom hovořili více hlasy, ale o stejné podstatě.

Rozumím tomu správně, že církev má jinak postupovat v Česku a jinak v Ugandě?

Přesně tak. Například s dětmi nemůžete mluvit stejně u nás, v Ugandě a v New Yorku. To nedává smysl.                

Existuje dogma o papežské neomylnosti ve věcech víry a mravů. Přece i papež se může mýlit, ne?

Otázka neomylnosti papeže vznikla ve velmi vypjaté době v půlce 19. století – byla průmyslová revoluce, objevily se zcela nové vědní obory. Papež jako osoba je samozřejmě omylný. Neomylnost se týká situace, když mluví jako nevyšší pastýř o víře a mravech.

Vy budete jedním ze 118 kardinálů, kteří mohou volit v konkláve papeže. Je to zcela výjimečná záležitost, jak se na to připravujete?

Samozřejmě vám neřeknu, koho budu volit, navíc o tom teprve přemýšlím. Budu se rozhodovat pro někoho, kdo bude postupovat v intencích toho, o čem jsem hovořil.

Kandidátem můžete být třeba i vy.

Já si kupuji zpáteční letenku.

Papež musí být zvolený dvoutřetinovou většinou. Vytvářejí se kvůli tomu nějaké aliance?

Je to zakázané. Ale postupem dalších kol hlasování vás to vede k tomu, abyste nehlasoval pro někoho, kdo nemá šanci.

Jak rychle by mohl být nový papež zvolený?

Poměrně rychle, na Velikonoce ho už budeme podle mě mít.

Jednalo se o návštěvě Benedikta XVI. při cyrilometodějských oslavách ne Velehradě. Mohl by to stihnout i nový papež?

Václav Havel v roce 1990 při první návštěvě Jana Pavla II. řekl, že zázraky jsou možné, tak rychle tehdy Svatý otec k nám přijel. Zázraky se ale nedějí příliš často, pak by to nebyly zázraky.