Otče arcibiskupe, za poslední rok, od doby, kdy jste se stal pražským arcibiskupem, býváte častěji vídán v Lysolajích, a to nejenom u nás, ale i v obci – světil jste Boží muka. To ale není vaše první seznamování s naší obcí. Kdy jste do Lysolaj přišel poprvé a za jakých okolností? Co pro vás Lysolaje znamenají?

Nevím, zda mě paměť neklame, ale domnívám se, že to bylo již v roce 1975, kdy zesnulý inženýr Sláma objevil v Lysolajích dům pana Mašindy. Tehdy jsem se tam poprvé vydal z Plzně na obhlídku tohoto domu. Pak jsem se tam objevoval při opravách domu na různých pochůzkách a kontrolách. Od roku 1978 se tento dům stal domem našich otců dominikánů, protože ten, kdo ho zakoupil, byl zesnulý otec Zdislav Varaďa; dělal tak svým jménem štít ostatním. Také tam určitou dobu pobýval jeden z provinciálů české dominikánské provincie, otec Metoděj Habáň. Za ním tam chodíval například Jaroslav Med, který nyní vyučuje na teologické fakultě, tenkrát mu ministroval při jeho ranních mších. Kromě toho se tento dům stal střediskem víkendových teologických studií, kterých se účastnili dominikáni, dominikánky, ale vím, že mezi studenty byli také premonstráti, jeden augustinián – doufám, že jsem vyjmenoval všechny. Takto tento domek sloužil léta.

V dobách nesvobody byla snaha ten tajný řeholní život spíš ukrývat. Podařilo se vám i přes toto utajení zde v obci s někým seznámit, získat povědomí o lidech, kteří tu žijí, navázat nějaké vztahy, přátelství?

Našeho souseda v Lysolajích jsem znal, V té době byl vedoucím pracovníkem Kladenského divadla (už nedokážu říct, zda byl ředitelem), a jeho rodina mně umožnila bydlet na faře v Nových Mitrovicích, právě v tom sedmdesátém pátém roce. Během oprav jsme se také seznámili s řadou lidí z Lysolaj, kteří nám pomáhali. Jiří Sláma byl natolik agilní, že dalším naším sousedem v Lysolajích se stal nynější pan biskup Jiří Paďour s maminkou…

To byla zásluha inženýra Slámy? Já jsem myslela, že to bylo spíš naopak…

Ne, ne, to bylo jeho dílo, on organizoval nákupy domků, rovněž pomohl ke koupi domku sestrám františkánkám, kam se později nastěhoval Radek Martinka se svou rodinou, a dokonce ještě dole, tam u té restaurace, určitou dobu vlastnily domek sestry premonstrátky, ale ty tam byly skutečně jen velmi krátce. Takže se celé údolí jakoby proměnilo. Pak jsme se seznámili i s panem Vancem, který je činný výtvarně. Takže i když jsme tam byli inkognito, myslím, že ti naši dominikáni jako jednotlivci – Jan Rajlich, Jiří Sláma a další – byli známi.

Měl utajený řeholní život v rodinném domku také nějaké výhody, když se na to díváte z dnešní perspektivy?

Myslím, že ano. Jednak o rodinný domek musela ta malá komunita opravdu pečovat. A jejich soužití, protože to bylo soužití ilegální, muselo být mnohem ohleduplnější, než je tomu dnes, kdy některé věci kryje instituce. Bylo zapotřebí, aby určité věci probíhaly v klidu, ve skrytosti, a také se silnějším vědomím onoho rytířského hesla mušketýrů: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Několikrát se totiž počítalo s tím, že domek bude obklíčen a jeho obyvatelé půjdou na rekreační pobyt do nějaké věznice.

Vzpomínáte si z té doby také na nějakou úsměvnou epizodu?

Toho bylo opravdu hodně. Otec Jan nás například přesvědčoval, že jeho pes Pluto je natolik inteligentní, že za ním jezdí autobusem do jeho pracoviště; on pracoval v Inorze, čili v blízkosti svatoanežského areálu. Někdy jsme mu to věřili, někdy jsme se s ním dohadovali. Otec Jan byl také přesvědčen, že nejlepší zbraní proti odposlouchávání je kapslíková pistole, protože výstřel prý zničí membrány odposlouchávacích zařízení. Zda to byla pravda, to nevím, ale v materiálech StB se neukázalo, že by dům byl odposloucháván.

My jsme se do našeho stávajícího domu mohly nastěhovat díky velkorysosti bratří dominikánů, byly jsme vděčné, že máme střechu nad hlavou. Ale už od počátku víme, že tento dům je nedostačující. Myslíte si, že je opodstatněná naše snaha o stavbu větší klášterní budovy?

Já bych to nenazval velkorysostí. V tom smyslu, že my jsme velkorysostí našich spolubratří starší generace a zahraničních bratří, ale také s pomocí organizace Kirche in Not mohli tento dům koupit a opravit, takže když jsme obdrželi klášter, tak jsme jenom „splatili dluh“ těm, kteří byli velkorysí vůči nám. Od počátku jsme viděli, že ten dům nemůže vyhovovat vašemu počtu, to všichni víme, proto jste také přistavovaly druhou část domu. Když jsme tam byli my, bratři, tak tam trvale bydleli tři, maximálně čtyři lidé. Je pochopitelné, že i s touto přístavbou je to klášteřík skutečně malý a ne plně vyhovující.

Teď se vás zeptám jako diecézního biskupa, jaký je podle vás význam kontemplativních klášterů? K čemu jsou dobré? Stojíte o to, aby ve vaší diecézi byly kláštery mnišek?

Určitě ano. Kontemplativní kláštery u nás, jak víme, byly zrušeny reformou Josefa II., takže veškerá přítomnost kontemplativních skupinek – například karmelitek nebo sester dominikánek po II. světové válce – byla ilegální ještě před nástupem komunismu, protože legalita kontemplativních komunit byla obnovena až v roce 1990. Zde bych chtěl s vděčností připomenout otce Rajmunda Treteru, který se na přípravě toho zákona podílel. Budu-li hovořit o pražské diecézi, máme zde tři kontemplativní komunity. To jste vy – Lysolaje, Karmel na Hradě a trapistky nad Vltavou, v Poličanech. Chybí nám tady mužský kontemplativní klášter, ale myslím, že trapisté v západních Čechách se natolik modlí a kontemplují, že zatím zvládají celou Českou republiku. Chtěl bych říci, že je potřeba, aby kontemplativní komunity sester byly více přítomny, aby se o nich trochu více vědělo. Není to jen otázka času věnovaného modlitbě, ale i otázka určitého dalšího vyzařování – a to také, jak je vidět konkrétně u sester trapistek, vyžaduje určitý prostor.

A jak vidíte jako dominikán, bývalý provinciál československé provincie, úkol dominikánských mnišek? V současné době existují u nás dvě komunity – pražská a znojemská. Je to málo, nebo naopak příliš mnoho? Jak se na to díváte?

Já už se na to nemohu dívat jako provinciál, musím se na to dívat s vědomím, že nemám právo do těchto věcí mluvit. Mohu se do jisté míry vyjadřovat, tak jako každý jiný kněz nebo biskup. Z hlediska dominikánského víme, že sestry časově předcházely bratry, a že je předcházely také proto, aby bratři měli určitou modlitební podporu a aby měli útočiště v některých momentech života. Vždy byla tendence, aby dominikánské kláštery sester a bratří nebyly od sebe příliš vzdáleny. Ptáme-li se na to, zda jsou dva kláštery dominikánských mnišek mnoho nebo málo: Z hlediska dvou církevních provincií a do jisté míry i dvou historických zemí Koruny české, které měly také trochu odlišný vývoj, je určitě dobře, že jsou dvě komunity. Ale protože obě komunity mají zájem stavět nový klášter, bude potřeba měřit síly a velikost, abychom takovou úlohu zvládli.

Co byste řekl nám, naší komunitě zde v Praze, v Lysolajích, co vidíte jako náš úkol, co by mělo být naší prioritou?

Domnívám se, že by tady mělo být opravdu velké vědomí historické kontinuity. Pokračujete – a měly byste pokračovat – v díle sester dominikánek od svaté Anny, což byl klášter, který hrál opravdu velice důležitou roli v duchovních dějinách tohoto města. A protože od počátku dodnes je toto město hlavním městem, tak to byla skutečně role eminentní. Tomuto klášteru vděčíme za českou Bibli leskovecko-drážďanskou. Vím, že jste nám při vydávání Bible a Liturgie hodin pomáhaly, takže určitým způsobem toto následnictví plníte. Myslím si, že by bylo dobré, kdyby se zrodilo nějaké dílo, které by přiblížilo jak Pražanům, tak i celému našemu národu a naší církvi význam a úlohu pražských sester dominikánek v historii, protože tak bychom všichni lépe porozuměli, co po vás chceme v přítomnosti.

Chtěl byste něco na závěr vzkázat našim sousedům v Lysolajích?

Chtěl bych poděkovat za přijetí, kterého se mi dostalo při posvěcení Božích muk. Obyvatelé Lysolaj mohou být opravdu hrdí na to, že jsou ve společenství města Prahy známi kapličkou, kam mnozí jezdí pro vodu (včetně pana profesora Vodrážky), a myslím si, že i Boží muka do jisté míry pomohou ještě více rozšířit známost Lysolaj.

Mě napadlo, že od našich Božích muk je vidět na vaši katedrálu, takže svým způsobem jsme také trochu sousedé…

Ano, to je pravda. A tím jste mi ještě něco připomněla, děkuji. Já se zatím stále kochám pohledem z okna dolů, do města, a první, s kým se zdravím, je Pražské Jezulátko, takže celý váš projekt svěřím pod jeho ochranu.