* Nalétá a najezdí se víc než dost, jen do lesa se už nedostal hodně dlouho. Kardinál Dominik Duka, rodák z Hradce Králové, oslaví 26. dubna pětasedmdesáté narozeniny. Místo gratulace se společně s ním vrátíme ke kořenům. K místům, která ho utvářela a formovala. Naše putování začalo u kostela sv. Pavla apoštola na Pouchově.
Narodil jsem se na Rožberku, ale rozhodující momenty mého dětství, a  vlastně také kněžského života, jsem prožil na Pouchově. Poprvé jsem tady byl devátého května roku 1943, kdy mě sem přivezli ke křtu. Dostal jsem jména Jaroslav Václav. Mými kmotry byli bratranci, také Dukové. Kdo nebyl s mým jménem spokojený, byl dědeček. Všichni prvorození Dukové, co on pamatoval, byli Františkové. Tady jsem vedl důležité klukovské války, kterými byl Pouchov pověstný. Tady byl domov, i když jsem chodil do jedenáctiletky v Hradci Králové.

* V pouchovském kostele jste poprvé ministroval?
Ano, bylo mi 12 let. Dříve jsem neměl odvahu. Až když se změnil duchovní správce, byl jsem vyzván, abych stál stráž u Božího hrobu. Byl jsem ale trochu zklamán. Podle líčení v biblické dějepravě jsem si představoval, že budeme mít helmu, dostaneme kopí, meč. Dostali jsme jen knížku, abychom  nezlobili, když jsme klečeli u Božího hrobu. Ale pauzy jsme využili tady na tom plácku, kde se hrál fotbal. Na stráže u Božího hrobu vzpomínám velice rád. Jednak se tím vytvářelo to klukovské společenství, na druhé straně jsme více vrůstali do duchovního života.

* Prostranství, kde stojíme, bylo pro vás mimořádně významné v roce 1970. Byl jste už dospělý muž a kněz.
Na kněze mě vysvětil 22. června kardinál Štěpán Trochta. O pár dní později vyrostla kousek od místa, kde stojíme, tribuna s oltářem, kde jsem sloužil první mši svatou, tzv. primici. Prostor zaplnili pouchovští farníci a přátelé, a začal mi kněžský život. Bylo mně 27 let … jak to uteklo! Ale díky za ten život.

* Chodil jste tady i do školy?
Ano. To byla tehdy čtyřtřídka, potom pětitřídka. Ale do první třídy jsem šel do Masarykovy školy v Lipkách. To je ten slavný areál architekta Josefa Gočára. Tam jsem se ze začátku bál, abych se neztratil, abych trefil do třídy.  Pouchovská škola měla lidský rozměr, ale zcela jinou kázeň. Paní učitelka Moučková, vždycky se stavuji na jejím hrobě a děkuji za její výchovu, byla přísná. V momentě, kdy nám nějaká látka nešla, automaticky bylo doučování. To nikomu neprominula. Ale když nebyla ve škole, tak ta byla naše. Pak musel zasahovat pan ředitel s ukazovátkem.

* Už tenkrát jste se rozhodl pro své poslání, uslyšel to Boží volání?
To až v osmé třídě. To už jsem věděl, že nebudu pilotem, jak jsem si plánoval od páté třídy. Sešlo i z přání být námořníkem. Otec mně vysvětlil, že s politickým profilem naší rodiny po moři určitě plout nebudu. To bylo v květnu, pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Pan farář četl ze sbírky kázání jednoho katechety z Brna „Pod bílou kopulí“. Příběh byl o knězi, který chtěl své kněžství pověsit na hřebík a jít pracovat do banky, což mně připadalo nemožné. Ale dobře to dopadlo, zůstal věrný Bohu. Od toho okamžiku jsem věděl, že to je moje cesta a povolání.

* Během vzpomínání vcházíme na hřbitov, který kostel sv. Pavla apoštola odedávna obklopuje. 
Tady leží moji rodiče, dědeček a další příbuzenstvo. Ale třeba také biskup Josef Doubrava, který se na počátku minulého století stal dvacátým  královéhradeckým biskupem. Kostel měl v čase mého dětství jinou podobu. Pozdně barokní s klasicistní věží, přistavěnou později.

* To už vstupujeme do kostela, který je přirozenou dominantou Pouchova.
Tady se asi, aniž bych o tom tenkrát věděl, zrodilo moje povolání být  dominikánem, být kazatelem. Tam, kde je dnes kříž, v místě hlavního oltáře, je v omítce namalovaný obraz s unikátní scénou sv. Pavel káže na athénském Areopagu o neznámém bohu. Dílo českého pozdně barokního malíře Josefa Kramolína. Pro kostel ho vytvořil v 80. letech 18. století. Interiér byl ovšem v roce 1970 modernizován a všechny staré fresky zabílili. Opravený kostel byl posvěcen před mou primicí. Tady jsem pak odpoledne poprvé křtil. U té samé křtitelnice, kde i já jsem byl pokřtěn. Toho hocha jsem u ní držel téměř násilím. Nejspíš se bál člověka v bílém, asi ve mně viděl lékaře.

* Z Pouchova jsme se vydali dolů do města. Zastavili jsme se u rohového domu v místě, kde Čelakovského ulice ústí do náměstí, nesoucího jméno význačného hradeckého lékaře Leopolda Baťka.
Dokud jsem byl v Hradci Králové, vedly sem často moje večerní procházky, konané na radu lékaře. Tady jsme bydleli po válce. V prvním poschodí měla byt rodina hradeckého rodáka, spisovatele Viktora Fischla. Můj strýc jej od nich koupil, nastěhovali jsme se sem v roce 1947. Tady začala moje školní éra. Tři okna v oblouku domu bývala okny našeho dětského pokoje. A tady, odkud se na ně díváme, začínala moje cesta do první třídy. Vyšel jsem z domu, naproti si koupil dva rohlíky na svačinu a vydal se přes Ulrichovo náměstí do Lipek, do Masarykovy školy. Byl to ale také byt, kde se zhroutilo mé dětství. Otce sice odvezli do vězení z kasáren, ale tady se rozhodlo o našem vystěhování. Tady jsem zažil domovní prohlídky. Z těchto oken jsme vyhlíželi matku, když jela za tatínkem do vězení a vrátila se s tím, že nebyl propuštěn. Takové jsou moje vzpomínky na tento rohový dům.

* Jak se to ukládalo do dětské duše?
Pamatuju se na Únor 1948. U nás v kuchyni se sešly manželky vojáků z povolání, poslouchaly rozhlas a plakaly. Bylo jim jasné, že to je konec jedné životní etapy. Někteří důstojníci byli zatčeni nebo propuštěni z armády ještě v témže roce. Otec byl zatčen 1949. Ježíšek nám toho roku nadělil některé hračky, které nebyly dodělané. Tatínek rád truhlařil, vyráběl pro nás hračky. Sestře Evě kočárky, postýlky a pokojíčky pro panenky. Pro mě dělal auta, autobusy, letadla, vyřezával z překližky.

* Váš otec František odešel jako člen vládního vojska přes Itálii a Švýcarsko do Velké Británie, kde do konce války bojoval v 311. československé  bombardovací peruti britského Královského vojenského letectva. V 50. letech byl vězněn spolu s dalšími důstojníky západní fronty v táboře nucených prací na Mírově. Co maminka?
Anežka, děvče ze Šumavy. Narodila se v Horách Matky Boží. Když jsme byli malí, byla s námi doma. Po otcově uvěznění začala pracovat ve slavném hradeckém Grandhotelu. Pro mě to bylo místo, kde jsem poznával taje cukrářské výroby. Pamatuji, jak jsem tam chodíval za maminkou ze školy. O tři roky mladší sestra tam byla s ní. Rád jsem pozoroval mistra cukrářského při práci. Když krájel záviny, pokynul na nás prstem a ten smotaný konec byl náš. Později byla maminka zaměstnaná v tržnici na Ulrichově náměstí. A když jsme byli vystěhováni na Pouchov, začala pracovat v zemědělství, na poli.

* V Grandhotelu jste se prý velmi neformálně seznámil s biskupem Mořicem Píchou.
Ano, později jsem pochopil, že to byl oběd po kněžském svěcení. U známé Palmové zahrady byl nádherná dlouhá chodba, pěkně nablýskaná. Tam jsme se klouzali. Najednou se v její zadní části objevila vysoká postava v klerice. Už to nešlo zastavit, skončil jsem v její náruči. Ale musím říct, že i když se o panu biskupovi říkalo, že byl přísný, pohladil mě a ještě dal obrázek.

* Významnou roli v životě kardinála Dominika Duky má kapitola, která se odehrála ve zcela jiných kulisách. V areálu bývalých Závodů Vítězného února, v hradecké Škodovce.
Tady jsem skončil po maturitě. Byl jsem zde přijat velmi dobře. Parťák, pan mistr i dílovedoucí nade mnou opravdu drželi ochrannou ruku. Nastoupil jsem, protože jsem si chtěl vylepšit kádrový profil. Že se potom přihlásím ke studiu na teologickou fakultu. Parťák pan Kopecký mně říkal: „Chlapče ne, to by byly zbytečné roky pro tebe. Ty se musíš vyučit.“ Tak jsem se vyučil strojním zámečníkem. Zkoušky jsem skládal v učilišti u Orlice, jak je letní kino. Moje zdejší pracoviště byla generální opravna. Vyráběli jsme i některá zařízení pro ZVÚ, která nebylo z politických důvodů možné dovézt. Pan Kopecký byl mimořádně schopný, stejně jako dva muži na zadním pracovišti. Elita Škodovky, dodnes si je pamatuju. Vyrobili řadu zařízení pro Fakultní nemocnici, pro profesory Petra a Procházku. Umělé srdce, umělé plíce, zařízení pro převoz pacientů. Po vojně v Trnavě jsem se sem ještě na rok vrátil. Pracoval jsem jako strojní zámečník a taky jezdil s motorovou frézou, dvoukolkou. Když vidím tady ta vrata, do těch se mi podařilo narazit, nedobrzdil jsem. Nic se nestalo, jen ostuda. I ty stromy tady byly, za sochou dělníka. Jenom mladší, stejně jako já. Rozhodující pro můj další život byl rok 1965. Můj nadřízený, který se stal dílovedoucím, poslancem a vedoucím BSP, dostatečně očistil můj kádrový profil. „Já za něho dávám garanci. Nemusíte se bát, není podvratný živel,“ vyjádřil se tenkrát. Tak jsem byl po dlouhých průtazích ve 22 letech přijat na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Zpětně si neumím představit, že bych na teologická studia nastoupil bez zkušeností z hradecké Škodovky. ZVÚ byla dobrá škola života.

* Naše cesta končí na Velké náměstí. Otevírá se nám kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Dvakrát hrál důležitou roli v mém životě. Jako malý chlapec si pamatuji Velikonoce. Sem jsme jako děti chodívaly na křížovou cestu na Velký pátek. A pak v době, kdy jsem chodil na jedenáctiletku, stal jsem se tady  ministrantem. Vždy byla velká rivalita mezi kostelem Nanebevzetí Panny Marie a katedrálou sv. Ducha. Tady býval sbor ministrantů ohromný. Nalevo je oltář sv. Ignáce z Loyoly. Když v červnu 1762 ve městě řádili pruští kozáci, vyhořelo téměř 200 domů. Také tento mariánský kostel a jezuitská kolej. Veškeré vnitřní vybavení kostela shořelo, jen oltář v kapli sv. Ignáce jakoby zázrakem zůstal nedotčen, o čemž svědčí nápis v této kapli. Vmém dětství to byl vojenský kostel. Souvisel s Velkým náměstím a na něm konanými církevními a vojenskými slavnostmi. Představte si předškoláka, to náměstí bylo v mých očích velikánské. Vzpomínám na Boží těla po druhé světové válce. Náměstí úplně plné. Děti, družičky, u oltářů stála čestná stráž důstojníků, při požehnání šly šavle vzhůru, to byl nezapomenutelný zážitek. A každoročně 28. října vojenská přísaha s přehlídkou. Pochodovali tři generálové, jeden modrý a dva zelení. Pět vojenských kapel. Dělostřelci měli kapelu s obrovským bubnem, táhl ho oslík. Toho jsem moc chtěl mít, ale nikdy se mi tohle přání nesplnilo. Dostal jsem jen hračku, gumového oslíka. V oblibě jsem měl tenkrát uniformy, hlavně modré. Letectvo byla elita armády. Tak jsem ani neprotestoval, když maminka přešívala z otcových uniforem oblečení na nás děti.

* V červnu uplyne 20 let ode dne, kdy vás papež Jan Pavel II. jmenoval 24. sídelním biskupem. Vy jste tu první zimu po nástupu do Hradce Králové uklouzl na ledu před biskupskou rezidencí a zlomil si ruku. To mně přijde symbolické. Ruka nevydržela, ale vás nezlomil nikdo. Nikdy.
Já si v první chvíli myslel, že jsem si zlomil křížek na růženci. Ta kost praskla jako polínko. Mně to svým způsobem pomohlo. Získal jsem čas, během kterého jsem si nastudoval životopisy královéhradeckých biskupů, historii biskupství a také promyslel, jak pokračovat v mimořádných aktivitách mého předchůdce, arcibiskupa Karla Otčenáška.

Eva Zálešáková

Rozvovor vyšel v čísle 4/ 2018 / ročník XXVIII měsíčníku královehradecké diecéze Adalbert.