Když jsme spolu mluvili před prvním zvolením před pěti lety, říkal jste, že se nabízí, abyste se stal předsedou ČBK, že to jde dohromady s pražským svatovojtěšským stolcem. Teď se proslýchalo, že se o tuto pozici už nechcete ucházet. Zvažoval jste variantu, že už nebudete předsedou ČBK?

Diskutoval jsem o tom s některými spolubratry a kolegy. Vzhledem k věku vlastně nevím, zda ještě zůstanu během příštího funkčního období pražským arcibiskupem. V pětasedmdesáti letech je totiž každý biskup povinen odeslat do rukou papeže rezignaci. Některé rozdělané věci je třeba dokončit, a tak jsem se do toho nakonec pustil. Ale přiznám se, že právě vzhledem ke svému věku a únavě bych měl docela rád větší volnost.

Lze vysvětlit, jaký je rozdíl mezi „biskupováním“ v Hradci Králové a službou v Praze, spojenou s funkcí předsedy ČBK?

V Hradci Králové jsem byl více biskupem a teď jsem více církevním úředníkem, ať už je to v rámci pražské arcidiecéze nebo ČBK. Když jsem si přečetl dějiny pražského arcibiskupství znovu – tedy z pozice pražského arcibiskupa – najednou vidím, že je to úděl pražských arcibiskupů. Svatovojtěšský stolec opravdu není „příjemná židle“. V katedrále máme sice relativně pohodlné barokní křeslo, které však chceme nahradit novějším, ale já mluvím spíše o pozici pražského biskupa. Velká část starostí o arcidiecézi tak v posledku patří i pomocným biskupům a generálnímu vikáři, kterým chci vyslovit poděkování. Trošku jim závidím: když se zahledíte do programů pomocných biskupů, zjistíte, že mají to štěstí, že jsou více biskupy než já – tedy ve smyslu výkonu biskupské služby.

Co vám za těch pět let udělalo radost?

Nedokážu říct, že je to jedna událost. V poslední době to bylo setkání Taizé. Radost mám ze současného stavu ekumenických vztahů. Mohu dnes otevřeně říci, že naše kontakty jsou plné důvěry a není to díky majetkovému narovnání, jak by řekli zlí jazykové. Podařilo se nám zavést u nás vzájemnou důvěru, chápeme se, rozumíme si a všichni víme, jak je důležité pracovat společně. Více si totiž uvědomujeme zodpovědnost za hlásání evangelia Ježíše Krista. To je jedna z velikých radostí.

Co vás naopak nejvíc unavuje?

Roky neubývají a s těmi přibývajícími mám méně síly – třeba i rychleji reagovat. Pražský arcibiskup a předseda ČBK zastupuje církev navenek. Musím mít kontakt s politickou správou této země, s kulturními akcemi i institucemi, s akademickým světem. Udržovat musím i styky mezinárodní – jak politické, tak církevní.

Vzhledem k tomu, v kolika letech se odchází do důchodu v civilním zaměstnání, jsem už pracujícím důchodcem. Vůbec není divu, že toho mám někdy plné zuby.

Mrzí, bolí a zlobí mě nestabilita našeho politického systému. Když si uvědomíme, jak je dlouhý – rozumějte krátký - interval jednotlivých vlád, jak často se mění jednotliví ministři a jejich spolupracovníci, jeví se mi moje práce někdy doslova jako sisyfovská. Stále musím něco opakovat, vysvětlovat a znovu předkládat. Problém je to nejen z pohledu vztahů církve a státních institucí, ale tímhle nešvarem trpí celá společnost.

Co se povedlo? Na co jste hrdý?

Nic se nepovedlo na sto procent. Všechno je přitom potřeba aspoň začít. Zjistil jsem ale za těch pět let, že se většinou povede to, nač se získají spolupracovníci. Vidím to hlavně ve své diecézi. Příkladem je nová evangelizace Prahy – Dny víry. Chopili se toho farnosti, spolubratři kněží, řeholníci a obrovská řada věřících.

A v biskupské konferenci?

Ať mi to ostatní biskupové odpustí, ale biskupská konference je těleso, které už pětadvacet let pracuje prakticky ve stejné sestavě. A za čtvrtstoletí se z mladých biskupů stali staří pánové. Začínali jsme přitom na bodu nula. Nový zákon o majetkovém narovnání a částečném odškodnění nás staví do pozice, že začínáme zase na nule! Musíme se znovu učit, v mnoha věcech nemáme zkušenosti, přesto obdivuji, že nakonec biskupská konference vždycky najde společnou řeč, společnou důvěru a jsme schopni uplatňovat princip solidarity mezi diecézemi, bez něhož by to nešlo.

Naše nová majetková situace, která je a určitě bude náročná -  rozhodně se nebudeme mít lépe - dává konečné vale socialistickému myšlení. Církev se bude muset opírat o Boží pomoc mnohem více, než když se spoléhala na peníze ze strany státu. Stát je viditelný, Pán Bůh naproti tomu není vždycky viditelný a čitelný. Žádná farnost už nemůže být farností jednoho muže, který by vystupoval v roli toho, který všemu rozumí. To skončilo.

Totéž platí o diecézích. Proměna, za niž bojoval můj předchůdce na pražském arcibiskupství, tedy o lepší postavení laiků v církvi, se projeví nikoliv kvantitativně, nýbrž kvalitativně. Bude třeba schopných odborníků. Málokterá místní církev v Evropě má v ryze církevních službách tolik laiků jako naše. A kolik pro církev pracuje žen! Poznali jsme, že můžeme mít dobrou děkanku, kancléřku, velmi dobré katechetky. Nastane situace, kdy kněz zůstane profesionálem v duchovní službě, ve svém povolání a profesi, ale v tom ostatním, kde je ve skutečnosti laik, se práce ujmou profesionálové. Lidé, kteří rozumí hospodářství, stavebnictví, kultuře a médiím. Dialog uvnitř církve se bude muset rozvíjet na mnohem širší základně a mnohem intenzivněji, než tomu bylo dosud.

V čem je Dominik Duka jiný, než byl před pěti lety?

Je starší. Ještě vyrostl, ale trochu nesprávným směrem, protože se málo pohybuje (smích). Rozrostl se o další životní zkušenosti, ale mnohem víc toho taky zapomíná a je závislejší na podpoře a pomoci druhých. A to je dobře, protože pak nemůže být pyšný.

Máte životní sen, který byste si chtěl splnit?

Prozradím a přiznám se: moc bych si přál strávit velikonoční dobu v Jeruzalémě. Ale skutečně svobodně – abych nemusel myslet na to, co se asi děje v Praze na arcibiskupství nebo v České republice. Ovšem jak znám Pána Boha, možná by mě pak zaskočilo dění v Jeruzalémě.

Napadá vás někdy, že byste s tím nejradši seknul? Jde to vůbec, že byste řekl: Končím, přátelé!

Jako kněze mě to ani nenapadne. Nemám důvodu přemýšlet, že bych seknul s kněžstvím. Nejkrásnější okamžik je skutečně slavení eucharistie, to nesnese srovnání s ničím.

Na druhé straně mám hromadu povinností správních a úředních. A jsou chvíle, kdy mám sto chutí říct: „Dělejte si to sami, já už mám jako starý člověk právo na odpočinek!“

JIŘÍ MACHÁNĚ