S Dominikem Dukou nejen o Velikonocích

Potichu se mluví o tom, že kardinál Dominik Duka pomalu končí ve své funkci. Vzhledem k tomu a vzhledem k blížícím se velikonočním svátkům jsme se nejvyššího církevního hodnostáře a čestného občana města zeptali na spoustu věci a jsme rádi, že si pražský arcibiskup našel chvíli a na naše dotazy poskytl zajímavé odpovědi.

Všichni Vás znají jako kardinála nebo ve spojitosti s jinými církevními funkcemi. Můžete však čtenářům ML prozradit něco ze svého poměrně unikátního životního příběhu, který je protkán mnoha neuvěřitelnými momenty v dobrém i zlém?

Ano, můj život byl opravdu bohatý, někdy i dobrodružný, občas nesnadný, ale společně s Janem Nerudou mohu prohlásit: vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Samozřejmě, že tento výrok nelze brát úplně doslova. Třeba vězněm jsem opravdu rád nebyl. Ale chci jím říci, že všechny životní zkušenosti, i ty negativní, hrají v životě důležitou roli, neboť vás formují. To, co je v těch náročných, někdy i dobrodružných momentech nejkrásnější, jsou lidská přátelství. Umožňují nám totiž pochopit hlubokou pravdu, že Pán Bůh sice dopouští, ale neopouští.

Bylo mi dopřáno poznat různá prostředí naší i slovenské země, ať už jako vojákovi nebo pak jako představenému ilegálního dominikánského řádu. Jsem vděčný i za nádherné momenty, které jsem mohl prožít v katedrále sv. Víta při Te Deum za nově zvoleného prezidenta Václava Havla, kdy se jistě nejen mně splnily sny, které jsme v sobě chovali. Rád vzpomínám i na návrat do rodného města, kdy by mě předtím ani nenapadlo, že zde budu jednou vykonávat biskupskou službu. Také léta v Plzni při práci ve Škodovce mně dala možnost poznat běžný život se všemi jeho starostmi. Vše to byly cenné zkušenosti.    

Za minulého režimu jste zažil pronásledování, co považujete v této souvislosti za největší křivdu?

Hovořit o největší křivdě není úplně snadné. Z té křivdy se totiž stala i velká šance. Určitě bych k vám takto nehovořil z budovy pražského arcibiskupství, kdyby nebylo těžkých chvil, během nichž jsem se stal kolegou a přítelem těch, kteří po pádu komunismu vytvářeli první vládu Národní záchrany. Také mi to otevřelo cestu do okolního světa, kdy jsem byl zván přednášet o různých tématech nejen z církevního života. Takže z křivdy se někdy může v životě stát i velká šance.   

Téměř celý život jste se vzdělával na nejrůznějších úrovních, která škola Vám dala nejvíce nebo bylo od každého trochu a kdy jste se rozhodl, že budete služebníkem Kristovým?

Mám-li hovořit o vzdělání, musím se přiznat, že nejvíc mi dala základní škola a tamní paní učitelka; byla takříkajíc z té „staré školy,“ neexistoval pro ni rozvrh hodin a když někomu nějaký předmět nešel, tak za ní docházel na doučování. Musím říci, že mě naučila všem základním věcem, takže jsem se pak doma nemusel moc učit a měl jsem čas na jinou zábavu, ale především jsem na těch dalších stupních žil hodně z toho, co mě naučila.

I během studia na gymnáziu J. K. Tyla jsem zažil ještě profesory z této „staré školy“, včetně jednoho tehdy velmi mladého profesora matematiky a fyziky, který loni zemřel, s nímž jsme se setkávali až do konce. Co na něm bylo pozoruhodné, byla skutečnost, jak se dokázal radovat ze svých žáků. Především jednoho spolužáka, který byl opravdový matematický génius, pan profesor skutečně obdivoval a nechával se od něj poučit.

Z teologické fakulty v Litoměřicích nelze zapomenout na rektora semináře Mons. Josefa Poula, s jeho velkými zkušenostmi a vzděláním, ale i zde byla dosluhující skupina profesorů, kteří zde dokázali vytvořit určité útočiště, kde jsme mohli prožívat interní náboženskou svobodu.

A kdy jsem se rozhodl být knězem? Víte, to se tak úplně nerozhodujete. Přijde určitý moment, kdy vám najednou dojde: ano, toto bude tvoje cesta. Byl jsem tuším žákem sedmé či osmé třídy, když pan farář četl kázání, v němž byla řeč o knězi, který po 1. světové válce chce opustit kněžské povolání. Tam jsem zažil takový Boží dotek, kdy jsem si uvědomil, že mám být knězem. Od té doby jsem o svém povolání už nepochyboval.           

Když se ohlédnete za svým životem, udělal byste v něm něco jinak?

To je velmi složitá otázka. Čím je člověk starší, tím víc ví, kolik kopanců v životě udělal, kolikrát byl nerozvážný, kolik věcí mohl udělat jinak. Ale lidský život je v rukou Božích, a tak si nakonec nestěžuji. Některé věci se asi musely odehrát, i když se sám nad některými svými kroky musím pousmát. Pokud tento rozhovor budou číst mladí lidé, tak mi klidně mohou věřit, že i my jsme měli stejné problémy s rodiči, učiteli, představenými, jako mají oni. Pán Bůh ale miluje humor, a tak se nakonec člověk sám dostane do podobné situace jako oni, a nakonec si řekne: neměla to se mnou ta paní učitelka jednoduché.

Pojďme k Velikonocům. Můžete zavzpomínat na své Velikonoce v dětství?

Obřady tehdy vypadaly úplně jinak než dnes. Určitá jejich část byla už dopoledne, večer pak bývaly průvody vzkříšení. Do takového průvodu se mělo chodit už v jarním oblečení a člověk na nich měl mít na sobě něco nového, třeba boty, kabát apod. Jako kluk jsem prožíval zvláště Velký pátek, kdy jsme drželi stráž u Božího hrobu. Zpočátku jsem byl zklamán, protože jsem si představoval, že dostaneme helmu, štít, šavli a my místo toho dostali ministrantský oblek, klečeli a adorovali. Ta stráž trvala celý Velký pátek až do půlnoci, na Bílou sobotu pak od sedmi ráno do osmi večer. Po půlhodinách jsme se střídali a pan farář tam pro nás měl připravenou i literaturu, a to nejen náboženskou, ale i dobrodružnou, napínavou. Musím říct, že uměl vybírat, takže jsme se na ni vždycky těšili. Taky jsme museli vyklepat koberce a hráli jsme i fotbal.

Velikonoce měly tedy úplně jiný rozměr než Vánoce, byla to více společenská než rodinná událost. Navíc večer, když se setmělo, tak se přišly modlit ženy, protože přes den měly spoustu práce. A když je člověk pozoroval, jak se hodinu modlí, a to tak soustředěně, že některé třeba i plakaly, tak to na člověka silně působilo. To byly moje Velikonoce. Byla v nich přítomna i naděje na vzkříšení svobody v naší zemi.

Velikonoce jste strávil následně také na vojně i ve vězení. Můžete je čtenářům ML přiblížit?

Na vojně jsem za oslavu Velikonoc měl jít na čtrnáct dní do basy, protože jsem se z bohoslužby v trnavské katedrále vrátil až ve dvě ráno; ne, nikde jsem neflámoval, ty obřady opravdu tak dlouho trvaly. Nicméně jsem pak na Velikonoční pondělí dostal angínu a následně jsem se stal zdravotníkem a trest mi byl odpuštěn. Druhé Velikonoce už jsem slavil v pohodě, protože manželka mého nadřízeného, který byl lékařem, byla neteří pana biskupa, takže jsem mohl chodit do kostela každý den; vždy jsem ukazoval, že jdu do lékárny pro léky a prošlo to. Pak jsem se dozvěděl, že to kontrarozvědka věděla, ale tolerovala to.

Ve vězení jsem prožil jenom jedny Velikonoce. Velký pátek jsem se nemodlil křížovou cestu, ani jsem nevedl velikonoční obřady, ale držel jsem v ruce pneumatický šroubovák a šrouboval jsem. Byla to ale mechanická práce, a tak jsem tyto Velikonoce mohl prožít ve vnitřních modlitbách, takže jsem ani neměl pocit, že bych zůstal bez bohoslužby.     

 
A ty současné Velikonoce ve Vašem provedení vypadají jak? 

Na letošní Velikonoce budeme mít nachystáno určité překvapení, protože letos si připomínáme kulaté výročí Lidic, včetně mučednické smrti P. Štemberky. Chceme uctít kříž, který nosil do školy v Lidicích, který měl i ve své kanceláři a který přečkal vyhlazení Lidic. Je v Lidickém muzeu a věřím, že nám ho Eduard Stehlík, ředitel Památníku Lidice, půjčí.     

Co říkáte na provázání křesťanských Velikonoc a symbolů jara? 

Tak jako Vánoce jsou spojeny s určitými lidovými zvyky, a ty jdou až do předkřesťanské minulosti, stejně je tomu i s Velikonocemi. Ať už jde o pomlázku či barvení vajíček, v tom všem je symbol života, symbol jara. Proto už naši předci pochopili, že křesťanství není proudem, který by potlačoval tyto kultury, ale naopak se do nich snaží integrovat. Dává jim nový význam, ale ten neprotiřečí tomu původnímu. Kristova smrt je vzkříšením k životu, a podobně i velikonoční vajíčko či pomlázka jsou symbolem života.

Vypadá to, že letošní církevní vrchol roku by po dvouleté pauze mohl proběhnout zcela normálně, tak jak jsme všichni zvyklí. Těšíte se na svátky jara o to více?

Nazýváte Velikonoce svátky jara. Jaro, to je vzkříšení života. Je to proměna přírody, která k nám hovoří. Letošní Velikonoce, i když jsou poznamenány tragickými událostmi na Ukrajině-v zemi, jež prošla obrovským utrpením v době první i druhé světové války-událostmi, jež nás upozorňují na skutečnost, že se tu rodí cosi nového, totiž ukrajinský národ; národ, který nám svým bojem za nezávislost znovu připomíná hodnoty, za něž má smysl bojovat; hodnoty, jako je rodina, národ a vlast; že muž musí být mužem a chránit svou ženu a děti; a žena ženou, ochránkyní dětí. Proto jsme také přijali uprchlíky, z nichž 98procent tvoří právě ženy a dětmi. Můžeme si proto uvědomit, že o těchto Velikonocích více než kdy jindy chráníme život.

K našemu dvojměstí Vás pojí mnoho věcí. Když se řekne Brandýs n.L.- Stará Boleslav, co se Vám vybaví?

Brandýs nad Labem je místem, které nám v osobě posledního císaře a krále Karla I. připomene konec 1. světové války. Víme, že se o její ukončení Karel po celou dobu své vlády upřímně snažil, a byť to možná nebylo reálné, zaslouží si uznání. A Stará Boleslav? To je svatý Václav a Palladium země české. Je to jedno z nejstarších a nejposvátnějších míst v naší zemi. V tomto smyslu také chápu každou svou návštěvu Staré Boleslavi, ať už přijedu na zdejší slavnosti nebo se tu sám soukromě zastavím k modlitbě či návštěvě místního kněžského domova.     

Centrum Staré Boleslavi je zdobí dva nově zrekonstruované kostely. Tím prvním je barokní kostel „Nanebevzetí panny Marie“, tím druhým pak mnohem starší bazilika sv. Václava. Můžete zhodnotit tyto povedené rekonstrukce a jak na Vás osobně působí jejich přeměna?

Rekonstrukce obou staroboleslavských bazilik byla od počátku mého působení v roli pražského arcibiskupa mým velkým snem. Obnovit základní poutního místa našeho národa-Starou Boleslav, Svatou Horu, Sázavu-to by nebylo možné bez pomoci těch, kteří tato města vedou. 

Máte s Boleslaví ještě nějaké další plány, tak, aby se centrum české státnosti co nejvíce přiblížilo moravskému Velehradu?

S dokončením dalších úprav ve Staré Boleslavi samozřejmě počítáme. Musím ale dodat, že to už přenechám svému nástupci.

Ve svém životě jste dostal řadu ocenění, kterých si nejvíce vážíte a kam řadíte čestné občanství našeho souměstí?

Zlatý klíč, který symbolizuje čestné občanství ve dvouměstí Brandýs nad Labem – Stará Boleslav se nalézá na čestném místě v našem rondelu v arcibiskupském paláci, v místech, kde se setkávám s kolegy biskupy při důležitých biskupských poradách. Tím je snad řečeno vše.    

Máte nějaké velikonoční poselství pro naše občany a město?

Občanům Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi přeji vše dobré, Boží požehnání, život v míru a prosperitě. Především ale, abychom si navzájem ujasnili smysl našich životů, neboť pak, bude-li nám jasné, proč jsme na světě, budou všechny zkoušky, jimiž projdeme, pro nás posilou. Požehnané a krásné Velikonoce.