Narodil jste se v Hradci Králové a celý váš dosavadní život byl pracovně spojen převážně s touto východočeskou metropolí. Jaký vliv měli vaši rodiče a toto místo na vaše rozhodnutí stát se knězem?
Narodil jsem se v Hradci Králové, ve městě, které v mém dětství bylo ještě městem vojáků, městem církevních institucí a škol. Také zde bylo jedno ze tří velkých vojenských letišť, v jehož stínu jsem vyrůstal. Mým snem proto bylo být pilotem, letcem, anebo námořníkem. Rozhodnutí stát se knězem přišlo v období dospívání, kdy jsem si uvědomil, že pilotem ani námořníkem být nemohu, neboť jsem z rodiny vojáka, který byl komunistickým režimem degradován a odsouzen a stal se pomocným dělníkem. Myslím, že právě ta určitá devíza lásky k vlasti, určitá kázeň, která se pojí s vojenskou službou, se pak promítly i do mého rozhodnutí stát se knězem. Mohu-li to tak říci, nebyli to rodiče, kteří by mne vedli k tomuto povolání. Naopak maminka měla spíše obavy, že skončím špatně, tak jako skončil i můj otec, tedy ve vězení, což se po několika letech splnilo. Byl jsem ve vězení, ale svého rozhodnutí opravdu nelituji. Do Hradce Králové jsem se pak vrátil v roce 1998 jako královéhradecký biskup a měl jsem i možnost spolupracovat s armádou, která byla přítomna, protože doposud je v Hradci Králové vojenská lékařská fakulta, která spadá pod Univerzitu Karlovu. Vazby s městem, s Krajským úřadem, s vysokými školami i s dalšími institucemi včetně armády byly opravdu přátelské a myslím, že zanechaly určitou stopu jak v mém srdci, tak v srdci Hradečanů.
A máte také sourozence?
Mám rodnou sestru. Nejstarší sestra zemřela jako dítě, ještě dřív, než jsem se narodil. Sestra žije v Hradci Králové a má dvě děti. Synovec žije s vlastní rodinou u Hradce Králové a neteř zde v Praze.
Jak vy jako hlava katolické církve v ČR vnímáte postavení církve v této zemi? Podle průzkumu CVVM věří Češi více rozhlasu než církvi (Metro 30. 3. 2012). Podle mého osobního názoru ovšem chodí nyní do kostela více Čechů než před deseti lety.
Ano, to víte, naše země má svoji historii. Můžeme říci, že Čechy se staly kolébkou křesťanství střední Evropy, odtud se šíří křesťanství do Polska, přes sv. Vojtěcha do Uher a až na Daleký Východ. Na druhou stranu víme, že v českých dějinách po slavné vládě otce vlasti Karla IV. dochází k vnitřnímu pnutí a církev v touze po reformě se dělí do dvou proudů. Je to proud římské církve a utrakvismu, kde hlavním symbolem je přijímání z kalicha. Neznamenalo to, že by Čechy ztratily svůj křesťanský rozměr. Vytváří se tady ale dvojkolejnost latinského ritu a národního ritu, který měl právě specifičnost komunia pod obojí způsobou. Pak přichází vlivy ze západu, to znamená především z německy mluvících oblastí.
Pražské arcibiskupství po husitských válkách těžce zápasí o to, zda arcibiskupem bude někdo z utrakvistů nebo z římské linie. Sami Češi si udělají pořádek u Lipan, protože vidí, že radikální táboritství nevede zemi k žádnému rozkvětu, ale naopak dál podněcuje občanskou válku. Tak dochází k založení Českobratrské jednoty, která ovšem zase není akceptována ostatními.
Můžeme říci, že obnova, 12. května jsme si to připomínali, začíná znovuobsazením arcibiskupství v roce 1562 za císaře Ferdinanda I. Po povstání, které se projevilo bitvou na Bílé hoře, dochází do jisté míry k násilné rekatolizaci, a to v duchu augsburského sněmu z roku 1555: „Čí vláda, toho náboženství!“. V zemích, kde byl protestantismus u vlády, museli být lidé protestanté, kde katolicismus, museli být katolíci. Stavovské povstání zničilo náboženské svobody a toleranci, které zde byly od roku 1475 a od majestátu císaře Rudolfa II. z roku 1609.
Když v 19. století dojde k rozdělení říše na Uhersko a Rakousko, česká část nedosáhne obnovení českého království. Císař František Josef I. se navíc nenechal korunovat českým králem. Česká inteligence proto razí heslo: „Pryč od Říma, pryč od Vídně!“ Ale důvodem byla spíš Vídeň, než že by to byl sám Řím.
Po všech peripetiích 20. století, po dlouholeté diktatuře komunismu, kdy církev byla zdecimována, dochází k obnovení. V České republice je dnes počet katolíků či křesťanů na úrovni 40 % pokřtěných. Je ovšem pravdou, že určitá část těch, kteří byli pokřtěni jako děti, téměř neví, že byla pokřtěna.
Počet praktikujících je od roku 1989 téměř stabilní. Naopak co nám přibývá, jsou nové formy praktikování, kdy velká část lidí, něco přes milion, není přítomna v kostele každou neděli, ale účastní se bohoslužeb prostřednictvím rádia a televize. Je to také dáno tím, že veliká část obyvatel se vystěhovala z venkova do měst a my nemáme sílu udržovat duchovní správu v malých vesnicích, kde je zrušena škola, pošta, obchod, restaurace a kam v neděli nejezdí ani doprava. Tam, kde obce měly tisíc obyvatel, jsou dnes vesničky s dvaceti, padesáti, dvěma sty obyvateli. Lidé tam jezdí jen na chalupy.
Můžeme říci, že jedním z hlavních nedostatků, který v naší zemi je, je nedostatek katecheze ve školách. Nedaří se nám to. A tak všeobecná česká víra říká: „Jsem nevěřící, ale něco musí být!“ Je to určitá, řekl bych, víra, která vyjadřuje mlhavé povědomí o Bohu. Nejen, že si ho nedovede představit (to ani nelze), ale nedokáže ho ani žádným způsobem pojmout, definovat. Proto ono „něco“, proto „cosi“. Myslím, že česká společnost není antiklerikální. Spory o restituce jsou sporem o něco jiného. Nejde zde o víru, ale o peníze Není to ani spor mezí církví a státem. Je to spor mezi politickými stranami o to, která strana získá více voličů.
Chtěl jsem se zeptat, jaké jsou vztahy české katolické církve s českým státem a jak vnímáte proces probíhajících jednání o majetkoprávním narovnání?
Domnívám se, že po listopadu 1989 je náboženská svoboda v naší republice mnohem větší než v řadě západoevropských zemí, větší než např. v Německu, Rakousku, protože stát skutečně do vnitřních církevních záležitostí nezasahuje. Sporným bodem je pro politické strany majetkoprávní vyrovnání. Víme, že od druhé světové války přes nacismus po komunismus byli lidé okradeni, ať to byli Židé, ať to byli sedláci, ať to byla šlechta, ať to byli podnikatelé, ať to byly spolky Sokol, Orel, Skaut nebo církve. Od počátku se neprojednává tzv. restituce, ale částečné odškodnění a majetkoprávní vyrovnání. A problém je, že do této diskuze přichází každá politická strana vždy se svou vizí. A protože se vlády střídají a střídají se koalice, tak za dvacet let ta situace nebyla vyřešena. Pro církve to není katastrofální problém, protože financování církví na sebe vzal stát, ale v současné době stát už není tohoto financování schopen. V České republice se objevily další nové církve a náboženské skupiny, nejenom křesťanské, ale také muslimské, buddhistické atd., které by za současné situace měl stát povinnost financovat také. Stát říká: my vyplatíme ty církve, kterým komunisté majetek zabavili, ostatním ne. Proto musí dojít k majetkoprávnímu vyřešení. Jelikož není možné udělat to naturální cestou, tak naše poslední dohoda, která se rodila od vlády premiéra Topolánka od roku 2007, je řešit věc částečně naturálně a částečně finanční náhradou. Vytvořila se velká názorová koalice mezi římskokatolickou církví, křesťanskými církvemi, které jsou zastoupeny v Ekumenické radě církví, a federací židovských obcí a současně se našimi spojenci při tomto řešení staly Svaz měst a obcí, Agrární komora a Asociace soukromých zemědělců. To všechno jsou instituce, jichž se tato problematika dotýká, protože je potřeba nastolit majetkoprávní jistotu. A podle rozhodnutí Ústavního soudu nám církevní majetek patří.
Jak velký majetek?
Je to majetek, který je schopen vyprodukovat 2 miliardy korun ročně, které potřebujeme k tomu, aby všechny církve měly pokrytý rozpočet. Jde o majetek, který odpovídá 136 miliardám českých korun. Jsou to lesy, pozemky, budovy a tak dále. Všichni vidíme, že není možné brát tento majetek těm, kdo ho nabyli v době komunismu. Podle dohody s koalicí jak vlády Topolánka, tak vlády současného premiéra Nečase na sebe stát, který konfiskoval, vzal povinnost odškodnění. Odškodňovat nebudou města, obce ani další instituce, ani soukromé osoby. Jim tento majetek bude zákonem připsán do trvalého vlastnictví a my všechny církve podepisujeme, že se ho vzdáváme v jejich prospěch. A za to máme dostat odškodnění. Topolánkova vláda navrhovala, že diecézím dá finanční odškodnění a klášterům dá to, co má v rukou, a zbytek odškodní. Současná vláda Nečasova, protože je ekonomická krize, se rozhodla, že vydá majetek, který vlastní stát. Zbytek, který stát vydat nemůže, protože není v rukou státu, jak jsem zmínil, ale měst, obcí a soukromníků, má hodnotu 59 miliard. A ty mají být vypláceny po dobu třiceti let ve výši 1,7 miliardy korun ročně. A aby se církve mohly začít plně financovat samy, budou ještě tři roky dostávat 1,5 miliardy ze státního rozpočtu, než se to vyřeší. A pak se to bude čtrnáct roků vždy o určitá procenta snižovat.
Co to znamená pro církve?
Pro církve to znamená, že ten majetek nesmí utrácet. Na konci toho třicetiletí musí mít výnos, pochopitelně v nějakých těch inflačních indexech, které neznáme, 2 miliardy Kč. A z toho musíme žít. Současný rozpočet církví je 1,5 miliardy korun ze státního rozpočtu. Ale další víc než jednu miliardu dodávají věřící sami pomocí sbírek a darů. Tím vlastně porušujeme zákon o financování církví, protože stát má povinnost nás financovat plně.
Zisk z toho majetku, který v současné době vlastní stát, je 4,5 miliardy korun ročně. To nejsou čísla, která vypočítávaly církve, ale dvě nezávislé společnosti a vypočítávala je také Vysoká škola ekonomická.
Takže kněží mají mzdu od státu?
Ano a ne. Stát 1,5 miliardy rozděluje a posílá je na jednotlivá ústředí církví jako paket, který se dělí: mzdy, provoz ústředí a investice. Těch přímých investic je však nepatrně, tak 10 %. Svou mzdu kněz nedostává od státu, ale od svého biskupa. A biskup ji dostává ze státního rozpočtu, kam plynou výnosy z nevráceného církevního majetku.
Jak to tedy je, když někdo chce sponzorovat církve – může?
Může, protože my jsme podle zákona rovnoprávní se všemi ostatními institucemi. Ministerstvo kultury pracuje s fondy. Je fond záchrany kulturního dědictví, havarijní fond, fond na údržbu pozemkových rezervací. A my žádáme tak, jako žádá každý majitel nějakého historického areálu, a podle toho dostáváme určité finanční granty, které pak musíme doplňovat ze svých peněz. Pokud ovšem kostel není památkou, tak z těchto fondů nemůžeme dostat nic.
Je ale třeba říci, že města i krajské úřady respektují, že kostel je dominanta, která přitahuje turismus, a že z toho tedy i město něco má, bude-li památka opravena. Krajské úřady i města nám tedy samy dobrovolně pomáhají zase ze svých kulturních grantů. To je obrovská pomoc, protože církevní památky byly v době komunismu strašlivě zanedbávány. To, co současný stát udělal za 22 let po pádu komunismu, je enormní. Rovněž tak jsme dostávali, i když teď již méně, velkou pomoc ze zahraničí od církevních organizací, ale například i od německé vlády. Některé památky totiž leží v bývalé německé jazykové oblasti. Takže i tam přišla opravdu řada miliard na opravy.
Kolik kněží teď mají církve v Česku?
Nedokážu vám to teď říci za všechny církve, ale římskokatolická církev v České republice má 2000 kněží. A pak máme v pracovním poměru dalších 1000 zaměstnanců, což jsou katecheté, pastorační asistenti. Průměrný plat kněze je nižší než průměrný plat v zemi a pohybuje se kolem 14 až 15000 korun měsíčně.
Ovšem kromě toho je katolická církev zřizovatelem charity, což je obrovské zařízení, největší charitativní organizace v naší zemi, a rozpočet charity je oproti církevnímu rozpočtu dvojnásobný. Ale tento rozpočet je zase tvořen jednak z dotací, které jdou na všechny ostatní charitativní zařízení z ministerstev a z krajských úřadů, a potom z darů. Církev je také zřizovatelem církevních škol. V České republice máme 100 církevních škol s průměrně přibližně 20 tisíci žáků. Náklady na tyto školy činí kolem jedné miliardy korun. Státní maturity ukázaly, že církevní školy patří mezi ty nejlepší.
Církev je také zřizovatelem několika církevních nemocnic, které jsou buď přímo církevní, jako třeba nemocnice v Praze pod Petřínem, anebo zřizované ve spolupráci s městem, jako např. nemocnice Milosrdných bratří v Brně apod.
V jakých oblastech můžete spolupracovat s arménskou apoštolskou církví, máte nějaké kontakty s představiteli arménské apoštolské církve nebo s představiteli dalších arménských církví – katolické?
Jsem jako dominikán v kontaktu s arménskou církví, která má jednou měsíčně bohoslužby v Praze v Husově ulici v kostele sv. Jiljí. Byl bych rád, kdybychom nalezli kostel a určitý prostor, který by se stal duchovním centrem arménského křesťanství v ekumenickém duchu. V Praze existuje jeden veliký problém: že se historická část Prahy vylidnila. A my v tomto prostoru máme 70 kostelů a kaplí. Na druhé straně musíme budovat nové kostely na okraji Prahy, kde vyrostla nová sídliště. Naší ideou je vytvořit v centru Prahy podmínky i pro ostatní křesťanské církve ve spolupráci s námi. Aby Praha byla to, co vždycky bývala – určitým duchovním centrem různých kultur.
Co víte o Arménii, arménské historii a kultuře? Byl jste někdy v této zemi? Pokud ano, můžete se podělit o své zážitky, pokud ne, plánujete takovou cestu?
Přiznám se, že Arménii jsem dosud nenavštívil a teď to momentálně nemám ani v plánu. Jednou jsme o tom uvažovali po pádu komunismu, kdy se po zemětřesení v Arménii připravovala konkrétní pomoc českých františkánů a charity. Ta ale na přelomu roku 1989/1990 byla v úplných začátcích.
Znalost Arménie a její historie v mém případě souvisí se studiem biblistiky, protože starobylý arménský překlad je přece jenom velkým pokladem pro biblické překlady a pro vědeckou biblickou práci. Navštívil proto i arménský patriarchát v Jeruzalémě, kde jsem měl možnost vidět celý areál institucí, které tam jsou.
Pak bych řekl, že kdo se opravdu zasloužil o vztah mezi Čechy a Armény, je pražský německý spisovatel židovského původu Franz Werfel svým románem Čtyřicet dnů (Die vierzig Tage des Musa Dagh), který byl napsán německy, ale přeložen do češtiny. Werfel byl muž, který měl velmi blízko ke katolictví, a myslím, že tímto způsobem i ke křesťanství jako takovému. No a potom jaksi všechny kavárny v Praze nám připomínají přítomnost arménských kupců a kavárníků, poněvadž přinesli kávu do Prahy od Vídně.
A jak se vy sám díváte na genocidu Arménů? Je podle vás možné očekávat, že i česká strana oficiálně uzná genocidu arménského národa?
Utrpení arménského lidu, ona známá genocida popisovaná Franzem Werfelem a dalšími autory, byla určitým varováním. Podobné genocidy se pak objevují jak v komunistických diktaturách, tak i v nacistické diktatuře. Myslím si, že by bylo nesmírně spravedlivé, kdyby i ze strany reprezentantů naší země zaznělo jasné slovo. Já se přiznám, že jsem měl několik rozhovorů na toto téma s politiky, a jejich postoje nebyly zamítavé, ale byly do jisté míry vyčkávající. Do budoucna věřím, že jednoho dne zazní slovo pravdy.
A poslední dotaz: Co popřejete našim čtenářům v Česku a v Evropě (protože náš časopis také distribuujeme do různých arménských diaspor po celé Evropě)?
Chtěl bych vyslovit určité ujištění, že jsme si vědomi toho, že arménský národ patří k těm nejstarším národům světa a jeho vklad do kultury a do náboženského života, do života křesťanství, je nezastupitelný. A také si přeji, aby byl více viditelný jak v naší zemi, tak v Evropě!
