Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, četl jsem nedávno na webu: „Kolik vy, katolíci, máte svatých. Můžete si vůbec pamatovat, kdo je čeho patronem? A kdo je to ten svatý?“ 

Milá tazatelko, opravdu si nepamatujeme všechny naše svaté, ale to není podstatné. Žili v různých dobách a sehráli svoji roli v různých povoláních a životních situacích. Někteří jsou inspirací i dnes, a to bez ohledu na vzdálenost času, místa nebo kultury. 

Čtěte také: Dominik Duka: Jsme dědici svatého Cyrila a Metoděje

Naši evangeličtí bratři takovéto osobnosti nazývají svědky víry, já se je občas odvážím nazvat charakterními osobnostmi, kterým patří naše vděčnost, úcta a často i obdiv. Úcta k nim vytvořila malé i velké tradice. O některé se opírá také idea našeho státu nebo některých institucí.  

Možná mi namítnete, že mohli být zneužiti k různým postranním účelům. A to se také stalo. Například se svatými Cyrilem a Metodějem, svatým Václavem a dalšími. To se však stalo i jiným osobnostem. Třeba mistru Janu Husovi při budování beztřídní společnosti nebo Janu Amosi Komenskému při vytváření ateistické školy. 

Některé patronáty jsou trochu sarkastické. Svatý Vavřinec, který může být patronem sociální a charitativní péče, ale byl upálen na rožni a odvolávají se na něho také pekaři. Jindy převzal světec resort některého pohanského božstva v rámci christianizace v dobách raného středověku. 

Co je na těchto světeckých osobnostech zajímavého? To, že po smrti dokázali víc než za pozemského života. To je důvod, proč je považujeme za přátele, ochránce a přímluvce.