Dne 13. února 2010 v sobotu ve 12 hodin před deseti lety bylo oznámeno mé jmenování pražským arcibiskupem. Nemohu po těch deseti letech uzavřít své působení na stolci sv. Vojtěcha závěrečnou reflexí. Ani mi nepřísluší, abych hodnotil jednotlivé své kroky, jako i reakce, které vyvolaly nebo mohly vyvolat. Takovéto závěrečné hodnocení vyžaduje odstup. Mohu říci, že to byl přesun, kdy jsem považoval za nutné zastavit se na libickém hradišti u sv. Vojtěcha, protože tato cesta pro mne znamenala jít v jeho stopách.

Tak jako při nástupu před 22 lety do Hradce Králové znamenalo převzít nejenom pastýřskou hůl od mého předchůdce, ale pokračovat v práci, která v obou případech vyžadovala plné nasazení, bez kterého nebylo možné dané převzaté úkoly splnit. Zde v Praze to byla otázka katedrály sv. Víta, jejíž odkaz i dějiny vyjadřují poslání pražských arcibiskupů. Geografická poloha této jedinečné svatyně a její historie ukazuje nejen na její duchovní rozměr biskupského poslání, ale také na závazek kooperace, která musí vždy mít na mysli hodnoty, které směřují k dobru jak jednotlivce, tak celé společnosti.

Posláním není pouhá kritika, ale trpělivé ukazování směru, kdy svoboda dává důstojnost lidskému životu, avšak nikoli bez odpovědnosti a solidarity. Je to cesta bez povyšování, která nedovoluje pohrdat druhým, ale být s druhými a pro druhé. Je to cesta přátelství s Bohem a lidmi, jak vyjadřuje půdorys kříže katedrály a věže, které směřují vzhůru, k Tomu, který Je, k Bohu, kterého Ježíš Kristus nazval naším Otcem. Hroby světců, biskupů, arcibiskupů, knížat a králů připomínají toto úsilí, mnohdy i selhání. Bez odvahy a trpělivosti nelze v této službě obstát. Upřímnost a pravdivost musí zápasit s opatrnictvím a ustrašeností, aby nedošlo ke zradě poslání.

V galerii portrétů biskupů a arcibiskupů jsem vždy hledal potřebné vzory. Dovolím si zde nabídnout toto nahlédnutí do seznamu těch, kteří byli pro mne výzvou k následování. Výčet jde po jednotlivých staletích: sv. Vojtěch, Šebíř, Daniel I., Ondřej, Arnošt z Pardubic, Jenštejn, Berka z Dubé, kard. Harrach, Antoním Petr z Příchovic, Bedřich Schwarzenberg, Josef Beran. Po výčtu těchto jmen mohu říct s apoštolem Pavlem: „Cítím se jako nedochůdče.“

Ke splněních těch hlavních úkolů, které mi zanechali bezprostřední předchůdci kard. Tomášek a kard. Vlk, patří otázka katedrály, ke které cítí svůj vztah každý z občanů této země. Je to naše katedrála, tak jako je naše Praha, naše zem. Nikdo je nemáme na listině vlastnictví, ani v nás nevyvolává pocit nacionalismu a šovinismu. Tak jak je psáno v preambuli: patří Bohu, jako i nám. Starost o ni vykonáváme společně. Konkrétní body této smlouvy byly již dávno přede mnou vypracovány předchůdcem. Katedrála sama ve své historii zrcadlí i problematiku ekumenických vztahů, jako i politické a náboženské svobody.

Druhou otázkou předloženou k řešení byla otázka částečného odstranění křivd a částečného zmírnění majetkové újmy, aby mohlo dojít ke svobodné autonomii a odpovědné spolupráci v oblastech společného dobra v rozměru duchovním, morálním, kulturním a charitativním. Toto řešení bylo možné jen v duchu vzájemného porozumění, rozumných kompromisů, což nebylo možné bez ekumenického přístupu a akceptování zájmů pluralitní společnosti.

Zůstane pravdou, že vlastní řešení mnohdy pokulhává a také způsobilo v řadě případů zranění a bolest pro nedostatečnou chápavost potřeb druhého. Mnohdy je také třeba konstatovat i chybné kroky i z té druhé strany. Pro samotnou Církev začíná etapa nesmírně náročná a těžkosti, které se objevily, jako je kůrovcová kalamita, či zdevastovaný a neproduktivní majetek. Administrativní problémy jsou náročné, ale také pomáhají Církvi, především duchovním, k hlubšímu porozumění, úzkostem a starostem dnešních lidí. Současně však také vyžadují opravdovost víry, tvůrčí energii a odvahu. Přivádějí nás k poznání, že největším bohatstvím Církve jsou lidé, praktikující i sympatizující křesťané, jako i všichni občané dobré vůle.

Nežijeme ani v ateistickém státě, ani uprostřed nepřátelské společnosti, což neznamená, že nenarážíme na překážky a často se můžeme setkat s předsudky, odmítáním, někdy i nenávistí. To však neznamená, abychom rezignovali, ale naopak, abychom naplňovali Ježíšův program blahoslavenství. Nedělní slavení Eucharistie je školou jediného přikázání: Nikdo nemá větší lásku, než ten kdo dává život za své přátele. Zpřítomnění Ježíšovy Kalvárie nám připomíná ten nejtěžší závazek: lásky k nepřátelům. To však neznamená zrušení spravedlnosti a odpovědnosti.

Bohu i vám všem díky!