Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, Bílá sobota je jakousi přestávkou ke startu k velikonočnímu vrcholu. Je to den bez bohoslužby, správněji bez slavení eucharistie, což však podle starého židovského zvyku platí do západu slunce. 

Bílá se nazývá proto, že při křtu dostávali nově pokřtění zcela nový bílý šat. Večerní bohoslužba začíná svěcením ohně na prostranství před kostelem, někdy v zadní části velkých chrámů. Tento zvyk svěcení ohně přenesl do bohoslužby jáhen Alcuin, kterého bychom mohli nazvat premiérem nebo ministrem kultu císaře Karla Velikého. Jedná se původně o starobylý germánský zvyk. 

Od tohoto ohně se zapaluje svíce nazývaná paškál. Výraz paškál je odvozen z řeckého názvu. Význam tohoto slova si církevní otcové vykládali dvojím způsobem. Ti, kteří neuměli hebrejsky, vyvozovali význam od slova paschein, tedy trpět, čímž chtěli vyjádřit vztah těchto svátku ke Kristovu utrpení. A ti, kteří znali hebrejštinu, upozorňovali, že význam slova musíme hledat v hebrejském pesach. 

Čtěte také: Občas se ztišme a naslouchejme, radí Dominik Duka i těm, kteří Boha neznají

Staročeský překlad připomíná, že se jedná o svátek přesných nebo nekvašených chlebů. A tím se dostáváme k prehistorii Velikonoc. Velikonoce jsou svátky jara a kočovných pastýřů, kteří obětují prvorozeného beránka ze stáda jako příslib boží ochrany. Přesné chleby nám připomínají svátky zemědělců, kteří pečou tento chléb z první úrody, z ječmene nebo špaldy. 

Velikonoční večeře, kterou se nasytí izraelští zajatci před svým nočním útěkem z Egypta, nás může přinést k pochopení názvu Velikonoce. Je to cesta, což najdeme v kořenech výrazů označující hebrejské i řecké Velikonoce, kdy si připomínáme přechod Rudým mořem a záchranu před smrtícími egyptskými ranami. 

Toto byli Ježíšovy Velikonoce. Proto i ona tradice Velikonočního beránka, který se stává hlavním pokrmem, a také ony nekvašené chleby. Nelze si nepředstavit slavnostní večeři bez poháru vína. Tímto způsobem slavil také Kristus v Jeruzalémě své poslední Velikonoce před smrtí. Smrtí, která se stává vysvobozením a není tečkou za justičním zločinem, ale přichází vzkříšení. 

Ježíšova slova „Já jsem Vzkříšení a život“ se stávají symbolem velikonoční noci. Víme, že tento symbol světla hraje svou roli. Už v druhém století nacházíme hymnus, který opěvuje světlo osvěcující a naplňující člověka radostí a pocitem štěstí. 

Tato symbolika světla se pak stala součástí křestních obřadů. Tak se dostaneme i k onomu svěcení ohně a průvodu temným kostelem s velikonoční svící a paškálem až k hlavnímu oltáři, kde při třetím zpěvu světlo Kristovo rozzáří naše chrámy. Kéž se rozzáří i naše mysl a srdce u vědomí, že i nejubožejší z nás stál za to, aby se za něj obětoval samotný Boží Syn. 

Autor:  Dominik Duka

Původní příspěvek pro pořad Českého rozhlasu Glosa Dominika Duky. Vysílá se každou sobotu v 9:15 na Radiožurnálu.